Deník - ZAPO

 Jak to začalo

Odjakživa mě příroda a kameny fascinovaly, a přestože bydlím jen 20km od Kounovských řad, nikdy jsem je neměla možnost navštívit. Až jednou....

Byl konec května a my se s kolegou a kamarádem v jedné osobě vydali na výlet. Bloumali jsme po Kozinecké stráni a nakonec skončili právě na zmíněných řadách. Nádherný zážitek. Tedy až na jednu maličkost.... Pegas. U tohoto náladového "kamínku" nám totiž jaksi nebylo dobře.

Kamenné řady nám však zůstaly ležet v hlavě, a tak jsme o nich na internetu hltali veškeré informace. Což nás potažmo navedlo i na lokalitu Špičák.

Tenhle kopeček jsme poprvé navštívili 8.6. 2011. Asi dvě hodiny jsme tehdy bloumali po lese, aniž bychom tušili, kde hledat a co hledat. Nakonec jsme přece jen na pár kamenů narazili. A protože u jednoho z nich vyčnívalo nad povrch sotva pár centimetrů, ze zvědavosti jsme ho holýma rukama začali odkrývat. Když se nám pak před zraky vynořil 120cm dlouhý kámen, byli jsme lapeni. Chytlo nás to takovým způsobem, že od té doby jsme na Špičáku skoro pořád. Postupně jsme sbírali informace, kopírovali mapky a nákresy a nakonec se rozhodli přispět také svou troškou do mlýna. Ale všechno má svůj čas. Tak zase příště :-).

 

Druhá návštěva

Na druhou návštěvu Špičáku jsme se vydali už vybaveni. Tedy, aspoň jsme si to mysleli. V ruce vytisknuté plánky již evidovaných kamenů (našli jsme je na stránkách: eldar.cz/archeoas/kounov/spicak.html ), v hlavě přesvědčení z úspěšného nálezu a v srdci touhu a očekávání. Plánek sektoru "B" se jevil jako nejpřehlednější, a proto jsme se rozhodli začít právě jím. Jak se však velice záhy ukázalo, lokalita kolem Špičáku byla poměrně rozlehlá a různých křižovatek cest a průseků se tu dalo najít hned několik..... Nakonec se nám tu správnou přece jen nalézt podařilo, a tak jsme mohli obdivovat kameny různých velikostí i tvarů. Béčko jsme si však následně rozdělili na několik menších sektorů a pracovně je nazvali B1-B8. V prvním zkoumaném, tedy B1, jsme objevili i kameny dosud neobjevené (např. foto: N1 v B1, "Slůně" nebo N16 v B1).

Zmíněné Slůně bylo objeveno vlastně náhodou. Jednoduše jsem o ně zakopla cestou k autu. Původně z něho vyčníval sotva viditelný kousek, ale po pár hodinách trpělivého odkrývání jsme se už mohli kochat sice plochým, ale tvarově zajímavým kamenem o rozměrech 260x120cm.

Do B1 jsme se pak vraceli ještě několikrát a výsledkem bylo 16 nových neevidovaných kamenů. Bylo načase přesunout se do B2.....

 

O týden později...

"Tady by jich mělo být jen šest," říká Míla nad situačním plánkem. "A jsou skoro v cestě, takže by neměl být problém je najít."

Neměl. Ale jak jinak, než že už klasicky byl. Co je psáno, to je dáno, říká se, a člověk většinou dělá tu chybu, že tomu bez výhrad věří. A nepřesnosti nebere v potaz. Jednoduše proto, že si neumí představit, jak nesnadné je takový plánek vytvořit. Navíc nám nedošlo, že v době jeho vzniku před několika lety mohl les vypadat úplně jinak.

Asi po 150m od středové křižovatky Béčka dojdeme na okraj paseky. Cesta tu končí, leč v mapě pokračuje ve směru 325°. Na jejím konci mají být dva obří třímetrové balvany. Chvíli se procházíme po kraji paseky, překračujíc pařezy a vysazené stromky, až narazíme na povrchový, ale vcelku objemný kámen, který okamžitě díky jeho tvaru pokřtíme na Zadnici. Asi 2m od něho pak ze země vykukuje asi 30-ti centimetrový kamínek. Při porovnání s katalogem (opět z "eldarových" stránek) dojdeme k závěru, že kameny s č. 48, 49, ani 50 to být nemůžou. Začneme tedy odkrývat menší z kamenů a tentokrát už ani nejsme moc překvapení, když se z něj vyklube téměř dvoumetrový fešák. Dostává pracovní název Ryba. Nutno podotknout, že odhrabaného materiálu není zrovna málo a hromádky hlíny navršené kolem je třeba uklidit. To nás přivede na myšlenku, že příště se budeme muset líp vybavit....

Někdy po obědě se pomalu přesouváme přes paseku do protějšího smrkového lesíka. Na jeho okraji nacházíme dva kameny, které konečně odpovídají těm v plánku. Když však vlezeme dovnitř toho poměrně mladého porostu, zůstaneme překvapením stát. Jeden, dva, tři, čtyři.... Čtyři kameny se na nás usmívají mezi popadanými větvemi, jehličím a klackami. Naprosto unešení jim okamžitě začneme z objetí toho klestu a starých mechových kabátů pomáhat. Euforie a nadšení z nás sálá každou buňkou.

A kdybychom tušili, co nám přinese další den, myslím, že bychom nezamhouřili oka.....

 

Smrkové nebe

Tentokrát vyrážíme už opravdu vybaveni. Krom svačiny, buzoly, metru a šanonu s nejrůznějšími články a informacemi v batůžku, s sebou vláčíme i plastovou bednu s motyčkou, štípačkama (malé kořínky dokáží být opravdu úmorné), rukavicema, špachtlemi, košťátkem na očištění a kýblíkem na hlínu.

Usilovné odhrabávání a následné čištění kamenů přerušujeme jen krátkými přestávkami.

Smrkový porost je nepříliš velký plácek, cca 50x20m, v mírném svahu. Když jsme konečně hotovi i se čtvrtým kamenem, všimneme si u kraje s pasekou jakési prohlubně. Na její hraně jsou dva větší kameny, jinak je celá porostlá mechem a zapadaná hrabankou. Kousek pod prohlubní narazíme na další dva menší kameny v těsném sousedství, tzv. Dvoják. A pod ním cosi mírně vystupujícího nad povrch.... Vypadá to na malé sotva dvaceticentimetrové kamínky, celé porostlé mechem. Na svých výpravách jsme už na pár takových malých hromádek narazili, takže to v nás nevzbudilo absolutně žádné podezření. Jenže. Kolem osmé, když už jsme chtěli vyrazit k domovu, jsem nohou ze zvědavosti z té hromádky sloupla vrstvu mechu a zjistila, že pod třemi malými kamínky se schovává jiný, evidentně větší kámen. Samozřejmě jsme na nic nečekali a pustili se do odhrabávání. Brzy nato se nám naskytl nevídaný pohled. Čtyři obdélníkové díry v řadě na nás z kamene civěly stejně kamenně jako my na ně. Bylo půl desáté a začínalo se stmívat. Chtě nechtě jsme museli s hrabáním skončit. Kámen měl zatím něco přes metr, ale bylo víc jak zřejmé, že jeho konečná délka to není.

Na Díráku jsme pokračovali hned druhý den v neděli. Chvíli společně, já se pak přesunula na Prohlubeň.

"Chtělo by to nějaký detektor kamenů," prohodila jsem zamyšleně při jedné z našich kouřovek. "Vem si, že kdyby nebylo těch malých kamínků, které trochu vyčuhovaly, nikdy bychom Dírák neobjevili.... S takovým detektorem by to byla hračka...."

A pak Míla pronesl pověstně známou filmovou hlášku: "Ale je tu krásně." Opřená o kmen stromu a naprosto odevzdaná té lesní letní atmosféře jsem mu musela dát za pravdu. V tom kousku lesa, kde krom jednoho buku a dvou modřínů, rostly jen samé smrky, bylo opravdu nadpozemsky.

"Jako v nebi," odvětila jsem uchváceně. Od té chvíle jsem téhle naší malé lokalitce už neřekla jinak, než právě Nebe.

Ten den jsme svou práci ani jeden z nás dokončit nestihli, pokračovali jsme až další víkend a jak jinak než zase s překvapením......

 

Květináč?

"Máme detektor...!" Smál se na mě kolega, když jsem k němu ráno nasedala do auta.

"Fakt?" Vytřeštila jsem na něj nevěřícně oči. Pohybem hlavy mi pobaveně naznačil, ať se otočím. A pak jsem ji uviděla! Dlouhou, úzkou, železnou tyč, opatřenou na konci jakousi rukojetí.

"To je ....., píchák!" pronesla jsem konsternovaně.

A tak jsme měli svůj vlastní detektor kamenů.

Na Díráku s Prohlubní jsme dělali nepřetržitě celý den. Míla trpělivě odnášel desítky kýblíků s hlínou do přilehlé paseky a já nadzvedávala každý kamínek v prohlubni, abych ho očistila a položila zpět na původní místo. Pozdě odpoledne nás už tak bolela záda, že jsme se rozhodli pro menší průzkumnou procházku do okolí. A protože jsme dosud nenašli ty dva třímetrové přírodní bloky z plánku, vydali jsme se je hledat. Našli jsme nejen je, ale spoustu dalších kamenů v lese nad nimi. A dokonce další prohlubeň. Tahle byla sice rozměrově stejná (cca 4m v průměru), ale kamenů v ní bylo poskrovnu. Přesto jsme beze slov usedli a dali se do hrubého odkrývání. Ani ne po půl hodině jsem motyčkou ze sotva 10-ti centimetrové hloubky vykopla kousek keramického střepu.

"Někdo tu vyhodil dno od květináče..., " okomentovala jsem svůj nález a podala střípek Mílovi. Chvíli jsme se nechali unést a vymýšleli různé teorie, kde se tam mohl ten střep vzít, z čeho asi tak je a hlavně jakého stáří... Nakonec jsem ho zabalila do kapesníku a strčila do kapsy. A protože jsme druhý den měli mít schůzku s jistým panem T., řekli jsme si, že mu střep ukážeme a třeba budeme moudřejší.

Do Nebe jsme se vrátili až k večeru a v podstatě už jen na Díráku udělali kosmetické úpravy. Po finálním změření jsem si do notýsku mohla zaznamenat tyto údaje: 190x300cm!

 

Rande s panem T. proběhlo nadmíru uspokojivě. Příslib spolupráce pro nás byl tou nejvyšší odměnou, bonusem pak návrh na expertýzu střepu. Co víc jsme si mohli přát...?

Vrátili jsme se do Nebe a pomalu začali s úklidem. Odnášeli jsme velké i malé větve k hranici porostu a hráběma dokonce celou plochu uhrabávali. Jenže bych to nebyla já, abych zas v něčem nešťourala, a tak se stalo, že jsem ze zvědavosti "detekovala" okolí rozházených malých kamínků, čehož výsledkem byl další podpovrchový kámen. Ležérně si tak ležel pod kořeny stromu a po slabé hodince práce na něm ho zatím nekoukalo víc jak 40cm. Avšak opět se schylovalo k večeru, chtě nechtě jsme odkrývání museli nechat na další víkend....

V úterý se ozval pan T. Střep prý pochází z 15. století a jde nejspíš o dno hrnku.

Pěkně starý květináč....!

Pramínek

Na rozdělaném "podkořenáči" jsme pracovali od samého rána. Šlo to ztuha, vrstva hlíny asi tak ve 30-ti cm byla totiž jakoby spečená nebo seškvařená a překonat ji trvalo několik hodin. Odpoledne už jsme ale měli docela obstojnou představu o jeho tvaru, kterým jsme ale už teď byli zcela uchváceni. Na šířku měřil 70cm a délka zatím dosahovala dvou metrů. Jeho povrch byl hladký a jakoby opracovaný. Směrem od paty se svažoval z mírného svahu dolů a zhruba v délce dvou metrů se začalo rýsovat cosi jako špice. Ta se s přibývajícími centimetry nořila víc a víc do hloubky. Seděla jsem na tom "menhirku" a už skoro nebyla vidět, když jsem najednou pocítila, že jíl, který jsem vyhrabávala asi už hodinu, je nějak mokřejší. Netrvalo dlouho a já mohla s úžasem sledovat malinkatý čůrek vody vytékající dutinkou v jílu....! Bylo to jako zázrak a já se dlouho nemohla toho pohledu nabažit.

Jelikož jsem však už byla v hloubce přes 60cm a bylo čím dál obtížnější se ke konci špice dostat, přišly na řadu Mílovy, přece jen delší, ruce. Protože jsem se potřebovala trochu protáhnout, vyrazila jsem přes paseku na už klasický večerní průzkum okolí.....

"Chtělo by to něco na vydlabávání toho jílu," řekne Míla, když se asi po čtvrt hodince vrátím a pomalu souká své tělo z jámy. Je v ní totiž ponořený skoro celou jeho horní polovinou.

"Chtělo by to bagr...., " odvětím pobaveně. "A nejen na tuhle studánku...."

Tázavě na mě upře zrak. "Neříkej, že jsi zas narazila na kámen...!"

"Tak trochu," zašklebím se. "Vypadá to zas jako prohlubeň, ale kamenů je v ní víc a větších.... A bohužel se do ní ani nemůžeme pustit, protože teď si z ní momentálně udělali čmeláci hotel."

"Tak počkáme, až se vylíhnou a odletí," řekne Míla a já nemůžu než souhlasit.

A protože špice je už úplně odhrabaná, sednu si na okraj a zamilovaně civím k jejímu hrotu, kde se sotva znatelně rýsuje první pramínková voda.... A stejně uchváceně pak o chvíli později naslouchám nesmělému probublávání.

Jak málo stačí někdy člověku ke štěstí....

 

"Špičákbury Hill"

Nebe bylo odkryto a nám došlo, že jsme vlastně přešli do B2, a přitom zapomněli na "eldarovy" čtyři kameny v potoce v B1. A tak jsme se vydali znovu ke Šlápotě, což byl obří kámen, v plánku zaznamenaný pod č. 25. Odtud to bylo už jen kousek k potoku, dnes již vyschlému. Tady se zmiňovaný kruh ze čtyř kamenů měl nacházet.

Než jsme však měli tu čest se s nimi seznámit, dostalo se nám jiné cti - totiž objevu štíhlého křemence. Také v potoce. Z trávy z něho vykukovala opravdu nepatrná ploška a nebýt zprvu neúspěšného hledání "éček" (rozuměj - "eldarových" kamenů), asi bychom na něj nikdy nenarazili.....

Poblíž kruhu jsme pak našli ještě jeden kámen, jakýsi náhrobek, pevně ukotvený v zemi a převyšující terén o 55cm. Tehdy poprvé nás napadlo, že nikdy nebudeme mít jistotu, že jsme v dané oblasti našli všechno. Protože pokaždé vidíme jinak i něco jiného.

Při následné přestávce listujeme v deskách se články a mapkami a narazíme na výstřižek z novin od nejmenovaného autora. Náš kolega "amatel" (amatérský badatel) se zde rozepisuje o své návštěvě Špičáku, konkrétně jeho samotném vrchu. Přirovnává ho ke známé mohyle Silbury Hill v Anglii a upozorňuje na místy obnažené terasovitě seřazené kameny.

"Jezdíme sem už víc jak měsíc a na vrcholu jsme se nebyli ještě ani podívat," prohodí Míla.

"Tak můžem vyrazit," odvětím se zájmem. Sama jsem zvědavá, jestli zmíněné terasy taky objevíme.

Cestou zaznamenáváme jak "éčka" tak i neznámé kameny, ale dnes se jim věnovat nehodláme. Vzrušeni představou možné pravěké mohyly funíme do kopce. Když konečně spočineme na samém vrcholku, překvapeně se na sebe podíváme. To, co máme možnost vidět, je malá plošinka sotva 3x3m.

Míla ji zkouší píchákem prozkoumávat, ale naráží jen na písek. Přesto ve své činnosti neustává, a tak se vydávám na sólový průzkum. Zamířím k severnímu svahu a pomalu sestupuju dolů. Po nějaké době skutečně objevuju kamenné terasy, takže volám na Mílu, ať sestoupí ze svých výšin a pomůže mi s odhrabáváním. Orientačně pak z několika kamenů odkryjeme zelený mech, přičemž zjistíme, že kameny se na svých okrajích drolí v písek. Evidentně jde tedy o jiný druh pískovce než u našich podšpičákovských kamínků.... Tenhle má větší a hrubší zrna a zřejmě půjde o přírodní formu. Což nám ovšem nebrání klást si další a další otázky.... Jak tenhle kopeček vůbec vznikl? Opravdu na jeho vrcholu kdysi mohl stát menhir? A proč je z písku a plochy pod ním jsou už tvořené hlinitou půdou?

"Chtělo by to přednášku nějakého geologa....," povzdechnu si s lítostí nad svou nevzdělaností. A do toho Mílovi pípne mobil. Pan T. píše, že v pátek bychom se mohli sejít a provést GPS zaměření kamenů.

 

Zaměřování

Ve stanovenou hodinu čekáme na parkovišti u Huberta. Po chvíli vidíme přijíždět auto pana T. a za ním ještě jedno. Z jeho útrob vystupuje štíhlý prošedivělý muž s fotoaparátem.... Bude se tedy nejen zaměřovat, ale i fotit.

Po krátkém vzájemném představení se vydáváme směrem k výchozí křižovatce, vzdálené asi 1km od parkoviště. Vedeme oba nejdřív ke kamínkům v B1 a poté i do nedokončené B2. Cestou mluvíme o Keltech, kamenech, araukaritech....

"Bé jednička", zdá se, pana T. nijak zvlášť neoslovila, pokračujeme tedy kolem Čmeláků do B2. Tahle mechem porostlá prohlubeň s několika velkými kameny se mu zamlouvá o něco více, leč na naše dotazy, cože to tam původně mohlo být, odpověď nemá. V Nebi pak stojí mírně zaražen, těžko říct, co se mu honí hlavou. V těch našich je plno otázek. Třeba - jak rozeznat, o jaký druh kamene se vůbec jedná, zda byl či nebyl kdysi vztyčen a pokud to tady je dílo lidských rukou, tak co mělo znamenat a kdo byl jeho autorem...?

A taky - co znamenají 6-7i centimetrové žlábky, které jsou patrné nejen na některých kamenech v Nebi, ale i v jiných sektorech? Např. na Šlápotě. Nejvíc pravděpodobná se jeví hypotéza, že byly do kamenů vytesány obdélníkové otvory, jejichž pomocí byl kámen následně rozlomen. Na oddělených částech kamene pak zůstaly patrné stopy právě v podobě žlábků. Ale, kdo ví...?

Loučíme se asi po dvou hodinách opět u Huberta. Pan T. slibuje výsledky zaměřování, pan F. pak nafocené obrázky. Ale něco chybí.....

Díváme se s Mílou za odjíždějícími auty se smíšenými pocity. Přesto z hloubi duše přesvědčeni, že své bádání nikdy nevzdáme. Pravou lásku jen tak něco nezlomí. Ani tu ke kamenům.... :-)

Prší, prší

"Musím ti něco říct," vybalím na Mílu hned po nástupu do auta. "Ale nesmíš se mi smát...!" Dodám však jedním dechem.

"No povídej...," vyzve mě s úsměvem a já mu rozpačitě začnu vysvětlovat, že se mi už asi měsíc děje taková podivná věc.

"Prostě - mívám jakési vize. Vteřinové, déle netrvají. A jsou buď mlhavé a černobílé a nebo jasné a barevné."

"Něco jako déjà vu ?" Zeptá se Míla od volantu.

"To ne. Nemám pocit, že se to už stalo nebo že bych to už viděla nebo zažila.... Prostě jen něco vidím. A většinou jsou to úplné kraviny..., takže jsem se nad tím nijak nepozastavovala, jenže minulý týden jsem koukala na televizi a najednou blik - a já viděla to, co v jedné z těch vizí..... A včera zas v časopise, který jsem si koupila.... Já vím, je to přitažené za vlasy, ale chtěla bych tomu rozumět...."

"A co třeba vidíš?" Projeví Míla svůj zájem.

"To je různý...., hodně se to týká přírody a kamenů - třeba - asi 30ti centimetrový kámen, hladký, a na něm namalovaná jakási ryba.....nebo - černý pes, jak běží po lesní cestě, zastavuje se, kouká do lesa..... nebo nějací bílí ptáci podobní rackům na trávě, je jich hodně.....nebo lebka v zemi.... některé ani nedokážu popsat." Povzdechnu si a Míla se zamyslí: "To je fakt divný...."

Na Špičák pak dojedeme beze slov, avšak se společností dešťových kapek. Nebe opravdu nevěstí nic dobrého.

Jsme však odhodlaní nepolevit, takže nás trocha vody nemůže zastavit.

Na rozcestí tentokrát vylezeme z auta v bundách a gumákách. Provedeme náš zdravící rituál a vydáváme se ke Čmelákům. Třeba už se ty bzučící potvůrky odhlásily.... A skutečně, po čmelácích už v prohlubni nebylo ani památky. A tak jsme nad ní natáhli igelitovou plachtu, abychom nezmokli víc než je nutné a pustili se do práce. Jenže nebe dnes neplakalo, ale brečelo jako želva, takže jsme každých pět minut vylévali napršenou vodu z plachty do kýblíku. Za chvíli už na nás nebyla nit suchá a bláto jsme měli až za ušima. Přesto jsme prohlubeň dočistili. Odkrytá skýtala opravdu nevšední podívanou. Opět vše působilo jako záměrně rozbité a poskládané....

Od Čmeláků jsme se vydali na severovýchod. Prostě proto, že se nám ten směr líbil. A tam jsme objevili Hromadu....

Byla to skutečně reálná hromada (asi 1m vysoká) navršeného kamení, pokrytá klestím a jehličím. Beze slov jsme z ní začali ten letitý plášť svlékat. A jelikož z nás voda jen kapala, tak jsme nad sebe už plachtu ani nezavěšovali. Posloužila jako odkladová plocha pro kamínky. Přemisťovali jsme je na ní z původní hromady ve víře, že když je všechny přeneseme, zjistíme, jak hluboko jdou ještě do země.

Když jsme asi kolem páté hodiny skončili, klepali jsme se zimou. V tu chvíli bych dala nevím co za teplou deku a čaj.

Pokud by však měl někdo pocit, že nás tahle srážková epizoda odradila, tak toho musíme zklamat. Podobnou jsme si totiž vystřihli hned další víkend....

 

Chtělo by to

Jak už bylo řečeno, i následující sobotu lilo. Tak jsme si řekli, že tentokrát zajdem jen udělat inspekci do Nebe, případně projdem nějaký ten porost.

Naše první kroky tedy vedly do B2, přes paseku do Nebe. Těšili jsme se, jak budou kamínky po dešti umyté, a že se pokocháme pohledem na tu přírodní scenérii. Jenže! Jaké bylo naše překvapení, když jsme stanuli na té nebeské půdě a viděli spoušť napáchanou spadlou vodou..... U všech kamenů se držela voda a jehličí bylo nasáklé tak, že nám pod nohama čvachtalo. Menhir s pramínkem byl z poloviny zatopený, Dírák jakbysmet.

"Já už vím, co tady Keltové provozovali...," řekne po chvíli Míla pobaveně.

Vyšlu k němu jen tázavý pohled.

"Lázně!" Zasměje se. Musím uznat, že tahle teorie by momentálně fakt seděla. Pokud by tedy tohle místo opravdu nebylo přírodní. Jenže to nevíme, a tak nám nezbývá než hledat dál a i jinde a věřit, že jednou se na nás štěstí usměje, a my budeme moci říct, že už víme.

A tak se vydáváme pomyslnou vzdušnou čarou směr Vizír u Huberta. Nejdřív nepotkáme jediný kamínek, až když protneme cestu vedoucí na vrchol Špičáku, mineme několik zmapovaných "éček". Míříme ale dál do kopce. Mým radarem jsou oči a instinkt, Mílovým náš detektor. A ten se tentokrát vyznamená. Jen kousek pod horizontem nejvyššího bodu na spojnici Vizír-Nebe povědomě zacinká.... Následují 3 hodiny náročného odkrývání, kdy nám záda masírují dešťové kapky a obličej pak komáří štípnutí. Ale výsledek stojí za to. Asi metr dlouhá špice je na svém druhém konci vybavená jakousi rozšiřující se základnou. Dáváme mu pracovní název Spojař.

"Chtělo by to....," ozvu se zamyšleně cestou k autu, ale větu nechám úmyslně otevřenou. V Mílových očích se zračí zděšení.

"Dálkoměr?" Dodám už opatrněji a s otazníkem. A Míla si evidentně oddechne. "Ten bych možná i mohl sehnat," upřesní svůj projev úlevy.

"A proč vlastně?" Dojde mu po chvíli.

"No, měli by jsme zakreslit a zaměřit aspoň B1, aby už něco bylo udělané komplet."

"Příští týden na to vlítnem." Přislíbí a já se uvelebím na sedačce.

"Chtělo by to....," začnu další větu, ale pohled na Mílu mi nedovolí pokračovat. A tak se svezu hlouběji do sedadla a rádoby pokorně dodám: "Už mlčim. Já jen chtěla říct, že bych si dala hrnek svařáčku...."

 

Toulání

Ten den média hlásila tropy. Bohužel pro nás se tohle meteorologické proroctví naplnilo do puntíku. Ze zvědavosti jsme si totiž naplánovali menší výlet na Výrov a okolí. Že zkrátka jen orientačně projdeme kousek Kozinecké stráně, pokocháme se výhledem na Špičák a taky keltské hradiště Kuk. Abychom měli nějakou změnu a trochu si odpočinuli od hrabání.

Potud vše ok. Prošli jsme se, pokochali. Jenže na zpáteční cestě najednou Míla překvapeně řekne:

"Viděla jsi toho psa?"

"Jakýho?" Opáčím nechápavě. A tak zaparkujeme na jedné z odbočovacích cest a čekáme, až zmiňovaný pes přiběhne. Sleduju ho v bočním zrcátku a postupně začínám žasnout. Pes byl černý a běžel po lesní cestě. A pak najednou zpomalil, otočil se a zadíval do lesa....

"To je skoro přesný...," vydechnu užasle. A po chvíli dodám: "Kdyby to vážně mělo souviset s tím mým "viděním"," udělám prsty pomyslné uvozovky, "co by to jako mělo znamenat?"

"Třeba se tam máme jít podívat....," prohodí kolega nevzrušeně. A tak jdeme. Jenže ani po dvou hodinách nenajdeme vůbec nic. Ani malinkatý kamínek. O nic chytřejší tedy znovu nasedáme do auta a jedeme zpátky na Špičák. Tentokrát ale zaparkujeme kousek výš nad rozcestím s úmyslem projít přiléhající porosty u Hromady, avšak z druhé strany.

Postupně i tady identifikujeme všechny eldarovy kameny a opět nalezneme i nějaké nové. V těsném sousedství Hromady dokonce ještě jednu, kterou jsme minule jaksi přehlédli. Směrem na severovýchod (bráno od rozcestí) se nám před zraky objeví doslova kamenný ráj. Prostě kámen vedle kamenu. Vesměs přírodní a chaoticky uspořádané, ne však nezajímavé.

"Do konce života budeme mít co dělat, než to tu všechno projdem...," pronese Míla zadumaně.

"Myslím, že jen jeden život nám na to stačit nebude." Upřesním jeho dedukci.

A protože už tak máme rozcouráno, rozhodnem se pro exkurzi do Áčka. A tak vytáhnu desky s vytištěným nákresem, lesní mapu a dáme se do zkoumání. Podle katalogu by se tu měla nacházet kruhová prohlubeň a ta nás v podstatě zajímá ze všeho nejvíc. Abychom ji mohli porovnat s těmi našimi. Jenže nákres Áčka je docela nepřehledný, a tak místo plánovaného "odskáknutí", max. na půl hodiny, je z hledání áčkové prohlubně program na zbytek dne....

Dojdeme až na samý severní okraj sektoru A, tedy přesněji řečeno, dojdeme do míst, o kterých jsme byli přesvědčení, že jsou áčkovým severním okrajem.... A tam, kousek nad potokem, narazíme na mini řadu, složenou ze čtyř menších kamenů. Vesměs povrchových, tudíž s nimi mohlo být dost pravděpodobně v minulosti hýbáno. Jelikož jsme si však mysleli, že se nacházíme v Áčku, zkoumali jsme kameny v áčkovém katalogu a hledali naše právě nalezivší. Leč marně. Když jeden rádoby seděl, další byl úplně odlišný.

"Možná že tenhle byl tenkrát obrácený, pak by se shodoval s tou devadesáttrojkou....," pronáším nahlas vou úvahu.

"Tak ho otočíme," řekne Míla a skutečně kamínek nadzvedne. Cosi pod ním nás ale zaujme. Když do hlíny hrábnem, objevíme staré rezavé hřebíky. Je jich dobrá stovka. Evidentně si je tu kdysi schoval nějaký dělník stavějící oplocenku a pak na ně nejspíš zapomněl. Řada dostává název Hřebíková.

Bloumáme pak dál lesem, ale nejsme o nic moudřejší. Po třech hodinách konečně objevíme alespoň dva ze zakreslených éček. Zdá se, že teď už nebude těžké prohlubeň najít. Jenže chyba lávky. Prohlubeň se nám prostě najít nepodařilo. Zkrátka - ne každý den je posvícení.....

Že by to byl....?

Seděli jsme v autě nad lesní mapou a přemýšleli, co podniknout. Po bilanci toho, co máme a nemáme prošlé a zaznamenané, jsme usoudili, že by to chtělo trochu systematičnosti.

"Jsme jako kobylky," pronesu pobaveně. "Skáčem z místa na místo."

"To je fakt," odtuší Míla. "Budem to muset dát do pořádku."

Takže, jakkoli se nám nechce do zarostlého mlází nad Nebem, právě tam tu svou nápravu začneme. Extra kamenné žně se tu nekonají, leč nějaký ten úlovek přece do notýsku zaznamenáme. Vracíme se zpátky k rozcestí po hranici porostu, cestou se zapovídáme s houbařem a nakonec objevíme Náhrobek....

Což je kámen deskovitého tvaru, jak jinak než porostlý mechem, a jakoby ledabyle odložený v trávě pod mladým smrčkem. Vrchní strana je plochá a téměř hladká a rozhodně nepůsobí neopracovaně. Jeho osamocenost mi však připadá podezřelá... Skoro to vypadá, jako by byl rozlomený. To by pak ale druhá jeho část musela být ukrytá v zemi. Píchákem okamžitě okolní prostory prozkoumáme. A cinkáme ostošest.

Načež si vyměníme všeříkající pohledy a pustíme se do práce. Jaké je však naše překvapení, když místo jediné očekávané chybějící části, postupně vyzvedáváme jeden větší kámen za druhým. Jsme už v hloubce 80-ti cm, hlína je tu mokrá a čpící bahnem a pořád narážíme na další a další kameny. Proč si proboha dal někdo takovou práci a naházel tu do jámy tolik kamenů? Byla to snad nějaká studna? A nebo cosi rozbitého a ukrytého?

"Že by to byl..... hrobeček?" Vypustím svou právě narozenou myšlenku na svobodu a Míla jen obrátí oči v sloup.

Rozhodně tomu ale chcem přijít na kloub, a tak kopeme a hrabeme ještě i celý následující den. Nic převratného však bohužel nenalezneme. Zato naše fantazie se stávají čím dál odvážnější. Teď už nečteme jen o kamenech a Keltech, ale i o pohřebním ritu, mohylách a archeologii. Jako stínového člena klubu přibíráme Mílova kamaráda Vláďu. Svou troškou do mlýna přispívá svými postřehy, názory a vyčtenými informacemi. A půjčuje mi Keltskou knihu mrtvých. Tím se mi postará o několikatýdenní program na večer a potažmo i o spoustu hodin filosofování s Mílou.

Prázdniny pomalu končí, dny se krátí a my máme ještě tolik co objevovat.....

 

Jenom to proběhnem

Ačkoli se původní eldarovské Béčko jevilo jako oblast s nejméně kameny, museli jsme ho nakonec pro lepší přehlednost rozdělit na 8 dílčích sektorů. V B1 nám toho podle nově zakresleného plánku zbývalo zmapovat nejméně, a proto jsme si poslední srpnový víkend řekli, že ten chybějící kus lesa jen tak proběhnem a konečně se vrhneme na finální měření vzdáleností a následnou evidenci a zakreslování.

Jenže, jak už to při našich výpravách bývá, všechno bylo jinak.... .

Zmiňovaný lesní porost jsme skutečně prošli, zbýval už opravdu jen kousíček, asi 100m na 50m. Do té doby jsme našli jen tři menší exempláře na úplně opačném konci a pak prostě vůbec nic. Už se zase začalo stmívat, když jsem uslyšela povědomé "zazvonění", to jak Míla vítězně cinkal píchákem o kámen. Ležel si rozvalenej v rohu smrkového lesíka (tedy ten kámen), narozdíl od nás naprosto nevzrušeně. Opět jsme nepokrytě užasli nad skutečností, že právě tudy jsme přece procházeli úplně poprvé a vůbec ho nezaznamenali. Jako bychom se ještě tenkrát neuměli dívat.....

Cestou k autu našel Míla ještě jednoho macka a i já přidala dva objevy. Bylo nám jasné, že za týden budeme mít ještě co dělat.

Další sobotu zamíříme nejdřív k těm "mým" naposledy objeveným kamínkům, přičemž jsme svědky dalšího překvapení. Šutřík, který vyčníval sotva pár centimetrů nad zemí, se ukázal jako dvoumetrový jehlanovitý menhir s uraženou špicí a téměř nepostřehnutelná vyvýšenina o kousek níže pak skrývala 2 a půl metrový křemenec. Nakonec se vydáváme k tomu krasavci na rohu. Asi po hodině práce posbíráme nářadí a zamíříme o dům dál. Ve skutečnosti to bylo asi jen 30m, protože jsme narazili na další kámen, který jsme pro změnu minulou neděli jaksi nějak přehlédli.

Kolem sedmé jsme s odkrýváním hotovi, a tak sedíme v přilehlé pasece na pařezech a klábosíme. O tom, jak tu trávíme každou chvilku a na pořádnou řadu ne a ne narazit.... Maximálně najdem vedle sebe dva kameny a třetí už je stranou.

Vyprávím pak Mílovi o svých dojmech z KKM a hlavně o elfech, které Keltové vnímali jako bytosti z jiné evoluční linie, žijící v netělesné podobě v zásvětí. Že to byly zkrátka bytosti, které se zhmotňovaly, aby mohly působit v našem světě. Dnešní lidstvo jejich existenci popírá a nebo je zaměňuje za mimozemšťany.

"Tomu já věřím odjakživa," řekne Míla. "Že tu zkrátka nesedíme sami. Ale že tu teď kolem nás běhaj Keltové s kamenama...," zasměje se. A já si povzdechnu.

"Klucí...., proč jste to všechno dělali? Jak se s váma jen máme spojit, abychom to pochopili?"

A Míla dodá: "Aspoň naťukněte..."

A pak se rozhodnem dnešní akci ukončit a s obtížema zvednem svá unavená těla z pařezů. Berem to po okraji paseky a já už ze zvyku šmejdím očima po jehličí. Ani ne po půl minutě ohromeně Mílovi hlásím další objev. A pak ještě jeden a ještě jeden..... Celkem pět kamenů v naprosto dokonalé řadě se na nás směje zpod nánosu hlíny a hrabanky. Štěstím se mi točí hlava. Konečně jsme ji našli!

Okamžitě dostává název: "Vymodlená" .

Galeje

"Víš, nad čím jsem přemýšlela?" Zvednu hlavu od rozdělaného kamene a upřu na Mílu tázavý pohled.

"No nad čím pak?" Ušklíbne se pobaveně.

"Že jsme nikdy neprošmejdili porosty poblíž Vizíru....," odvětím zamyšleně.

"Tam to ale pan T. má určitě prochozený, Hanko...." Vysloví Mílu svou námitku. Ne bezpředmětnou, nutno podotknout. A pokračuje: "Má zmapovaný nejen ten půlkruh kolem Vizíru a východní řadu, ale i tu spojovací..."

"Já vím," pronesu souhlasně, přesto s určitou výhradou. "Ale stejně bych se tam ráda podívala..."

"Je mi to jasný....," zašklebí se můj badatelský kolega a dál pak mlčky pracujeme na N30, tedy posledním kameni v naší nové řadičce. Pracujeme na ní už druhý víkend a konečně se blížíme do finále.

O krátké pauze pak sedíme na pařezech v přilehlé pasece a vnímáme to lesní zázračné ticho. A pak jakoby ze sna se za mladým porostem u spodní cesty vynoří tři jezdci na koních. Na hlavách mají kovbojské klobouky a koně vedou tak nějak důstojně a elegantně. Vše v naprostém tichu a jakési pokoře. Uchvácení tím posvátným okamžikem sledujeme to kratičké procesí jak nás podél paseky míjí do mírného vršku.... Jsou věci, které se nedají popsat a nebo jen stěží, tohle byla jedna z nich. Něco, co vás zasáhne a vy ani nevíte proč. Chvilkový pocit vzdálení se realitě, jakési vytržení či vhled...

Asi o dvě hodiny později naši Vymodlenou opouštíme. Zaparkujeme na lesní cestě v pravotočivém ohybu staropnětlucké cesty (dále jen "Sp"), ale nad plánem dalšího průzkumu nepřemýšlíme dlouho. Vizír je od nás přímo na jih po pravé straně "Sp", my se vydáváme po jejím levém okraji (prostor jsme předběžně nazvali sektorem B8). Projdeme asi 50m vysokou trávou a staneme ve smrkovém lesíku asi čtyřicetiletého stáří. Kousek za ním prosvítá o něco mladší bukový porost. Oba jsou od sebe oddělené průsekem. Když však chceme do těch buků přejít, narazíme na kámen přímo v průseku. Byť viditelně z něho vykukuje opět jen nepatrná část, pod větvemi a listím se rýsuje balvan obřích rozměrů. Tušíme v něm přírodní skalisko a jak po půl hodince zjistíme, nemýlili jsme se. Pro svůj tvar dostává název UFO. Tento právě učiněný objev nás přiměje porozhlédnout se po okolí důkladněji. A vyplatí se. V bukovém porostu najdeme sice jen jeden křemencový balvan, zato ve smrkovém lesíku dalších jedenáct! Při troše fantazie by mohly některé z nich i tvořit řadu.... Momentálně se to však díky obrovskému množství větví a klád nedá říct s určitostí.

Stojíme asi uprostřed této lokalitky a rozhlížíme se kolem sebe. Nejspíš mám ve tváři opět ten svůj čitelný výraz, protože Míla okamžitě zareaguje slovy: "Je mi to jasný. Příště berem hrabičky, co?"

"Nevím, jestli hned příště," směju se, "ale uklidit by to tu určitě chtělo..."

"Toho jsem se bál..." Pronese rezignovaně. A pak se pustíme do práce a pomůžeme tak prozatím aspoň dvěma kamenům od nánosů hlíny a jehličí.

Je polovina září, sluníčko zapadá čím dál dříve, jsme nuceni práci přerušit už kolem šesté hodiny. Cestou domů volá Mílovi Čahoun. Je dlouholetým amatérským archeologem a zatoužil naše kamínky vidět. Domlouvají se tedy na příští víkend.

"Nevím jak ty," začnu pak po chvíli nové téma, "ale mně to tam v tom dnešním lesíku trochu připomínalo Nebe..."

"Jo, máš pravdu, má to tam podobnou atmosféru....," souhlasí Míla. "Budeme muset nějaký název vymyslet."

A jak si tak v duchu přemýšlím o nejvhodnějším pojmenování, Míla se potutelně usměje.

"Já bych o něčem věděl...."

"Tak sem s tím...," zvědavě si ho měřím. Nadechne se a jeho úsměv ještě zpotutelní.

"Když si představím tu plochu a na ní tu spoustu práce s hrabičkama, co nás tam čeká...., tak mě napadá jediný....." úmyslně nechá větu nedokončenou.

"Nenapínej...," čertím se. Míla tedy nasadí trpitelský výraz a odhodlaně vydechne:

"Galeje."

Směju se dlouze a srdečně. Ale najednou daleko lépe rozumím jevu rozličných pomístních názvů celého světa.

Exkurze

Má "vidění" se objevovala nečekaně a neplánovaně a já si na ně začínala i zvykat. Neděsila mě, prostě tu jen byla a pomalu se stávala součástí mého života. Ani za mák jsem jim však nerozuměla. Jelikož v nich málokdy byl nějaký pohyb a trvala opravdu jen mžik, začala jsem jim výstižněji říkat "obrazy".

Jeden takový, dost postavený na hlavu, jsem viděla dva dny po návštěvě Špičáku minulý týden.

"Představ si, že je noc a ty jsi jakoby na dně studny a díváš se nahoru....," začala jsem své vyprávění hned poté, co jsem nasedla do Mílova Renaultu.

"Vidíš její kamenné stěny, osvětlené jen měsíčním svitem a nahoře u jejího okraje spatříš tři postavy. Tedy jen jejich obrysy. Jedna je vlevo asi na "desáté hodině", druhé dvě pak vpravo, zhruba na "třetí" a "páté". Ty dvě vpravo mají mezi sebou cosi jako překřížené biskupské hole. Závitama dovnitř a k sobě. Poblíž té vlevo je měsíc v úplňku.... Na hlavách mají všichni tři cosi, co vypadá jako mikulášská čepice...."

"A měla jsi při tom nějaký pocit?"

"Vlastně...," zamyslím se. "Nikdy nic necítím."

"Kdybys aspoň tušila, jak si to vysvětlit.... Jenže to jsou tak iracionální věci, že si je každej může vysvětlit po svým....," zafilosofuje si Míla, ale musím mu dát za pravdu.

Pomalu se blížíme k Hubertovi, kde máme spicha s Čahounem. Dorazí asi po pěti minutách a není sám.

I dotyčný se prý zajímá o archeologii, kameny a hlavně Kelty. Společně pak procházíme všechna špičákovská zákoutí a "kluci" jen nevěřícně kroutí hlavami. Před menhirem u pramínku jim pak spadne čelist úplně. Jsou chyceni.

Po dvouhodinové exkurzi se s nimi loučíme opět u Huberta a domlouváme se, že se ještě večer sejdeme v nejmenované hospůdce na kafi. Oba mi prý půjčí nějakou naučnou literaturu.

Vracíme se pak pracovat do Galejí. Očistíme další dva kameny, klasicky pořídíme fotodokumentaci a uděláme nezbytná měření. Před pátou les opouštíme a frčíme za vůní hospodské kávy.

Čahoun i Kelt už na nás čekají. Oba pak přede mě vyskládají hromádky knížek a já se v nich celá blažená začnu přehrabovat. Duše se tetelí touhou po informacích a poznání.

Debata plyne v živém duchu a čas letí, letí, letí..... Po hodině a půl se zvedáme k odchodu, nasyceni pocitem spřízněnosti a společnou tajemnou vášní. Já navíc obtěžkána igelitkou s dvanácti knižními tituly..... :-)

 

Chodník

V sobotu ještě před "lesní robotou" jsme zamířili do hájenky pod Špičákem, k paní B. Pozvala nás totiž na kávu. Nejen, že byla naší aktivitou nadšená, a půjčila mi další knížku, tentokrát od nějakého Čestmíra Bláhy, který také odhrabává kameny (avšak jinde), ale i přislíbila, že mu na nás zašle kontakt.

Nadějně naladěni jsme samotu u lesa opustili a mířili vstříc dalším objevům...

"Mám návrh...," nadnesu při klasické první cigaretě v již zaparkovaném autě. "Víš, jak jsme to onehdy chtěli projít podél 'Sp' k Vizíru...? No, jenže jsme tam nedošli. Skončili jsme v Galejích..... Tak bych docela ráda ten zbytek ještě prošla. Co?"

"Jsem pro. Stejně je poměrně už zima, tak se aspoň tou chůzí zahřejem," odvětí kolega. A vyrazíme.

Mám poněkud mizerný odhad na vzdálenosti, ale tipla bych si, že jsem se od Galejí nevzdálili ani 200m, když jsem narazila na ze země nenápadně vyhlížející kus kamene. Přes cestu asi 30m od něho se v trávě rýsoval obrys Vizíru. Opět jsme se s Mílou na sebe užasle podívali. Jezdíme kolem už skoro 4 měsíce a nikdy nás nenapadlo se tu porozhlédnout....

Po prvotním údivu následoval druhý. To když Míla naším detektorem zjistil, že zahrabaný kámen bude mít tak metr na šířku a nejmíň tři metry na délku. Podívali jsme se na sebe ještě jednou a věděli beze slov, že Galeje pro dnešek vypustíme.

Jen málokdy se nám poštěstí, že hrabeme v listnatém lese, ve valné většině jde o smrkové porosty. Tenhle kousek odpočíval v zemi jakoby v kruhovém objetí dubů. Hlína tu nebyla tak jílovitá, takže odkrývání probíhalo netradičně snadno. Ne však netradičně rychle. Díky rozměrům, kterými se tento křemenec pyšnil, nám odhrabávání a čištění zabralo i tak bezmála 4 hodiny. Na šířku měřil opravdu předpokládaný metr a na délku 3,6m! Přestože byl asi v jedné třetině své délky rozlomený, svým tvarem byl prostě dokonalý.

Bohužel nám už delší dobu zlobil foťák, takže ho Míla blejsknul alespoň na mobil. Když jsme si pak snímek na displeji prohlíželi, usoudili jsme, že působí jako kousek nějakého chodníku. Svou naprosto plochou plochou mu reálně i odpovídal. Kámen dostal evidenční číslo N13 v B8, avšak v našem soukromém slovníku se bezprostředně ujal jako Chodník.

 

Svatý nebo klatý?

Bláhovu knihu jsem přelouskala přes noc. Výsledkem bylo mnoho zajímavého a poučného, a tak jsme se rozhodli, že neděli zasvětíme odhrabávání paty jediného, u nás na Špičáku rádoby vztyčeného, kamene (N13 v B1). Dle pana Bláhy, pokud by by opravdu kdysi vztyčen, bychom měli najít po jeho obvodu v zemi tzv. doprovodné kameny a při troše štěstí i nějaký ten střep.

Rozdělali jsme tedy poblíž vytipovaného kamínku tábor i oheň a pustili se do práce. Mám už úplně děravé špičky u bot, takže jsem měla osmery ponožky a na nich dvoje igelitové pytlíky, přesto mi nohy rychle prochládaly. Takže sláva ohni, chodila jsem si je nahřívat a dalo se to vydržet . V týdnu se objevily první mrazíky a dnes ukazoval teploměr rovnou nulu.

Velice brzy jsme na doprovodné kameny opravdu narazili a po sváče (opečených buřtech) pak Míla dokonce našel i ty vytoužené střepy..... Asi sedm střípků tmavé barvy dostával z červenky dobrou hodinu

Jelikož jsem v návalu včerejší aktivity upekla štrúdl, pár kousků jsem vzala s sebou do lesa k čaji. Ten, byť v termosce, byl po pár hodinách všechno jen ne teplý, a dezert na tom byl ještě hůř. A tak jsme si ho o druhou sváču vyudili nad ohněm :-) .

Asi v půl páté jsme to zabalili a pomalu se lesem a mlhou šourali k autu.

Cestou domů se Míla rozhodl zavolat Čahounovi a informovat ho o našem nálezu. O čtvrt hodiny později už jsme všichni opět seděli v putyce u kafe. Byl tu i Kelt a oba nás s Čahounem přivítali zaraženým:

"Vy si ale zahráváte...!" Vyděšenost jakoby z nich fyzicky sálala. Na mé zvědavé "Jak to?" mi Kelt vysvětlí, že si od minulé návštěvy na Špičáku znovu oživil Keltskou knihu mrtvých a že je mu to všechno jasný. Špičák podle něj má být zásvětí. Čahoun s tím souhlasí.

"Objevili jste něco úžasnýho...., myslím, že daleko staršího než je keltská kultura....., ale já bych se na vašem místě bál..... Nikdy nevíte, jestli se ty brány třeba zas neotevřou.... Slyšeli jste už přece o místech svatých a klatých, ne? A Samhain přece taky víte, co znamená..."

"No, pak je ale zvláštní," ozvu se zamyšleně, "že třeba na kounovských řadách mi nikdy nijak euforicky není, ale na Špičáku se cítím skvěle. I mám pocit, že od té doby, co tam jezdím, jsem tak nějak šťastnější.... Kdyby byl Špičák zásvětím, nemělo by mi tam být těžko?? I když, s tím Samhainem....., Míla se tam chce toho 31.10. jet podívat, ale já mu pořád říkám, že bych to tam ten den radši neriskovala..."

A pak už se věnujeme našim nalezeným střepům. Čahoun si myslí, že jde o středověk, Kelt se přiklání k vypíchané keramice.

Cestou domů se mi podaří přesvědčit Mílu, abychom ten svátek "otevírání bran" nechali raději na příští rok, že už budeme mít víc informací i zkušeností a třeba budem i moudřejší. Sama za sebe můžu říct, že jsem ráda, že jsme to odložili. Popsat však naprosto přesně, co se ve mně odehrává, asi nedokážu. Je to zvláštní - jakoby po racionální stránce jsem při Keltových slovech cítila jakési napětí, a rozum zkrátka radil vyčkat. Ale pocitově jsem necítila nic. Žádné zrychlené bušení srdce, úzkost, ani vibrace, prostě bezemoční stav. Laicky řečeno, necítila jsem strach. Jen jakýsi teoretický nádech obavy.

Uvidíme, řekl slepej. A Exupery zas, že musíme hledat srdcem.....

 

Proutkař

Blížil se konec října a my pracovali na naší "Třináctce", jak jsme stojícímu kameni u potoka začali říkat. Ve snaze najít další střepy nebo i něco jiného jsme nevnímali okolí. Zabráni do hrabání, hlavy skloněné v díře. Když tu najednou jsme nad sebou zpozorovali postavu.

"Co to bude, až to bude?" Promluvil příchozí a my pár vteřin úlekem nedokázali ani zareagovat. Dotyčný se chaoticky představil jako "ten proutkař", co jsme se s ním měli sejít. Jenže my neměli ani šajna, že jsme si s někým sjednali schůzku. Po prvotních zmatených větách následovaly další zmatené věty. Pochopili jsme z nich jen to, že za tuto návštěvu vděčíme Keltovi.

Proutkařův projev se ani po pár minutách neustálil, takže jsme byli odkázáni na vlastní důvtip a na náhodu. Mužíček posléze kolem nás začal běhat s virgulema a co chvíli zakresloval do země čáry coby hranice pravěkých cest.

"Jsou tu tři," povídá a ukazuje rukou jejich směr. "Ale dál možná je jich i víc. Kopírujou je kameny, buď z jedný nebo druhý strany..., nevím, proč to tak je, muselo by se to zakreslit na papír...."

Po chvíli dodá: "Kdyby jste věděli, co je za tím potokem, tak už byste dál vůbec nehrabali..."

Podíváme se s Mílou na protější břeh vyschlého potoka. Pohřebiště, pomyslím si. A proutkař to nahlas potvrdí.

"Ty cesty začínají tady, na týhle straně potoka, a vedou...., no to nevím, kam vedou, ale můžem to zjistit." Mele zas jak kolovrátek.

Snad ještě v šoku začneme s Mílou balit věci a nářadí a poslušně hodláme následovat proutkařovy kroky. Okamžitě je mi jasné, že nejen jeho mluva je překotná a energická. Připomínal mi psa, který zavětřil stopu a vydal se po ní. Tráva netráva, louže nelouže, křoví nekřoví, prostě si to mastil pořád kupředu. Zastavil se asi až po kilometru. Od té chvíle byl z proutkaře Ohař.

"Konec," prohlásil rezolutně a začal běhat nanovo. Tedy teď už jen na tom vyvýšeném plácku, zato sem a tam.

"Tady byl domeček," povídá a klackem maluje půdorys do jehličí. "Tady byla pec a tady..., počkat..., jo tady středový kůl...."

A opět nabere směr a představení se opakuje. A pak ještě jednou. Ve finále nám vysvětlí, že od každého domečku vedla cesta k našemu potoku a za ním pak dál k těm hrobům v mohyle.

Keltský Samhain neboli americký Helloween měl sice být až v pondělí, ale kdyby nás s Mílou v tu chvíli někdo viděl, snadno by si nás díky výrazu ve tvářích se strašidly spletl.

"Co to proboha má znamenat?" Říkal náš vzájemný pohled. Ne že bychom nebyli vstřícní bláznivým teoriím, duchovnem jsme myslím "cáknutí" slušně..., ale tohle bylo jaksi moc i na naší fantazii a chápání.

Na béčkové křižovatce se s námi Ohař rozloučil slovy "Tak zítra v jednu." a zmizel.

Když jsme pak o půl hodiny později seděli už klasicky v hospůdce u kávy a u krbu, Kelt nám naprosto nevzrušeně oznámil, že nám o něm zapomněl říct, ale že co se týká vyhledávání pramenů a starých cest, tak je to prý machr. Zítra přijede s ním, protože: "Sám jsem zvědavej, co vám řekne, až uvidí Nebe...."

Jo. To my taky. Pomyslím si. A nějak se mi nechce o tom dál přemýšlet. Každý máme to své vysněné nebe a běda, když nám ho někdo chce přemalovat......

 

Příliš mnoho kameníků

Následující den, tedy v neděli, se nás na Špičáku sešlo hned pět. Krom nás s Mílou a Ohaře, dorazil i Kelt a Rohanka, tedy Mílova čerstvá přítelkyně. Dalo by se říct, že co člověk, to jiný pohled na svět, jiná životní filosofie. Čemuž také společné putování po lese jaksepatří odpovídalo a já jsem si chvílema připadala jak v poslanecké sněmovně.

První zastávkou byl Náhrobek u béčkové křižovatky. Ohař se kolem něj trochu prošel a pak nevzrušeně řekl, že to nic neznamená, jen tu nějaký dávný kameník tesal do kamene. Proto ty kameny naskládané v zemi.

"A ten náhrobek tu pak nechal jen tak ležet, jo?" Zeptala jsem se záhy dost pochybovačně.

Ohař mírně pokrčí rameny a s ležérním úšklebkem dodá, že pak asi kameník umřel. Načež si s Mílou vyměníme vytřeštěné pohledy. To samé onehdy prohodil i pan T. u Díráku v Nebi.

Jdeme dál směrem ke Čmelákům, Ohař špičkuje s Keltem o dvou nejmenovaných fotbalových písmenech a já začínám mít obavy....

U Čmeláků se dějství opakuje, opět tu byla v zemi skála a z ní se lámal kámen. Avšak po chvíli náš stopař zavětří a překotně sleduje cestu, která prý s tou čmeláčí dírou souvisí. Je nám okamžitě jasné, že směr, který Ohař nabral, vede do Nebe. Srdíčko poskočí v naději, že snad konečně se dočkáme nějaké povzbudivé informace. Jenže všechno, co se pak odehraje, je jednou velkou deziluzí. Důležitý je údajně pouze první kámen, další jsou bezvýznamné. Menhir u pramínku dokonce prý ani nikdy nestál, navíc pod zemí má prý bratříčka. Dole u Díráku a Prohlubně pak Ohař běhá trochu déle, různě se točí a zakresluje. Pak nám suše sdělí, že celé to tady byl jen obyčejný lom na kámen a to, co zakreslil do jehličí, že byl kameníkův domeček.

Ve finále si všichni dáme výšlap na nedaleký vrchol Špičáku. Den se pomalu schyluje ke konci a i my se posléze rozcházíme ke svým přibližovadlům.

V autě pak s Mílou vše probíráme. Zdrcení? Ne. Zaskočení? Možná. Ale nadále milující les a naše kamínky....

To oni a čas ukáží, co bude dál.....

 

Jedináček

Po ezoterické vložce v podobě Ohařových orientačních běhů jsme se konečně zas vrátili k práci. Když už jsme Třináctku měli tak krásně odhrabanou, napadlo mě kouknout se jí rovnou i pod "kalhotky". A tak jsme si pořídili páčidla z pohozených kmenů a tu potoční slečnu skutečně povalili. Leč pod zmiňovanými kalhotkami jsme našli jen ztvrdlou červenku a narůžovělý štěrkopísek. Žádný další nález v podobě střepů se zkrátka nekonal. Za pomocí klád jsme tedy kámen zas zvedli a uložili na původní místo.

Co ale teď? Položili jsme si otázku. Dodělat Galeje, prozkoumat plácek s údajnými domečky, a nebo se mrknout na bratříčka pramínkového pseudomenhiru? Zvítězila poslední možnost, a tak jsme se po několika měsících opět přesunuli do Nebe. Naším detektorem jsme do značné hloubky propíchali prostor vedle Pramínkového, ale známého zacinkání jsme se nedočkali. Žádný bratříček se tedy nekonal. Chvíli jsme pak ten stélovitý kámen mlčky pozorovali, načež nás napadlo, že jediný způsob, jak se přiblížit zjištění, jestli kámen opravdu nikdy nestál a nebo právě naopak, je, že ho odhrabeme celý.....

Až do poloviny listopadu nám počasí celkem přálo, teplota se pohybovala kolem nuly, a s vynálezem našich praprapředků, tedy ohně, ke kterému jsme se chodili nahřívat, to byla docela brnkačka. Pak ale přituhlo a zdolávání už tak tvrdé hlíny se ještě zkomplikovalo. Byli jsme však rozhodnutí nepolevit.

Když jsme toho rána přicházeli k pasece, naskytl se nám pohled na zajímavý přírodní úkaz. Hořejší třetina paseky byla pokrytá jinovatkou, spodní dvě však nikoli. Po důkladnějším zadívání mi najednou došlo, že hrana té jinovatky přesně kopíruje Ohařem určenou údajnou pravěkou cestu, jejíž směr onehdy nabral u Ryby a napříč pasekou si to šinul k hornímu okraji nebe.

"A co když to není cesta, ale geologický zlom?" Povídám zamyšleně.

Chvíli jsme tu scenérii pozorovali a pak už jsme se vydali k Pramínkovému. Práce, která nás na něm čekala, byla na celý den, a tak jsme trpělivě vyhazovali hlínu ze stále se zvětšující jámy, přičemž pohled na nás často připomínal cirkusové představení artistů. S hlavami vzhůru a různě propletenými končetinami se naše pozice neustále měnily, až se nám konečně povedlo uvidět Pramínkový v celé jeho kráse. Byl obrovský, ale nádherný. A jestli někdy stál? My byli přesvědčeni, že ano.

Vzniklou jámu jsme pak přikryly plachtou, na kterou jsme naskládali různě nalezená polena, abychom zabránili případnému pádu zvěře či nepozorného člověka. Jestli se Bláha ozve, musí ho přece vidět kompletně.

"A pak ho zase zasypeme tou hlínou?" Zeptá se Mílova Rohanka.

"Pak se ho pokusíme postavit....," odpovím s šibalským úsměvem a zálibně pohladím ten svůj, delfína připomínající, kámen po hřbetu. Od samého počátku byl mou srdeční záležitostí a já už s ním byla tak nějak spojená.....

A pak se ozval Bláha.... Po výměně písmenek a obrázků jsme si domluvili společnou schůzku na 20. listopadu.

 

Bude nás víc?

Den před plánovanou Bláhovou návštěvou jsme se vrhli na kámen, který asi před 14-ti dny objevila Rohanka. Doteď s námi vlastně jen odhrabávala již objevené věci, které jí emočně nic neříkaly a ani nemohly. Spolu s ní jsem tedy usedla na deku a počaly jsme odkrývat ten její objev. Míla se dal do vaření. Z igelitky začal vyndavat misky, nůž, prkýnko, maso, cibuli, brambory a koření. Na pařezu pak vše krájel na kousky a kolečka. Směs ve finále zabalil do alobalu a ten pak následně vložil na kameny v popelu. O hodinu později jsme si v "lesní restauraci" užívali svátečního oběda.

Krátce nato jsme byly s Rohankou hotovy i s kamenem a Míla ji pak píchákem slavnostně pasoval na "kameňačku".

A konečně tu byla neděle.

Protože Bláha včera volal a schůzku jsme si domluvili na půl devátou, vstávala jsem už o půl šesté. Všechno v těle mi vibrovalo trémou. Jaký bude? Arogantní inteligent nebo tajemný nemluva jako pan T.? A co ta jeho Máša? Kdo jsou ti dva lidé ze Žatce, kteří mají také dorazit? Co konkrétně je k nám na Špičák přivádí? Nebudou znudění či dokonce zklamaní, až ty naše poklady uzří? Jak s nimi máme mluvit a o čem se třeba vůbec nezmiňovat? Budeme moci kouřit ? Prostě kotel otázek.

První na parkoviště u Huberta dorazili žatečtí. Kluk, holka a asi sedmileté děcko. Po krátkém přivítání už Dáša, John a malý Šimon. John si posléze zapálí. Břink, první pomyslná obruč praskla. Za chvíli vedeme nenásilný hovor a Dáša se zmiňuje o minerálech, kyvadle a esoterice. Břink podruhé.

Přijíždí Bláha s Mášou. Ta vyskakuje z auta jak srnka, jen ve svetru a hrr na Dášu. Pořád mele a směje se na celé kolo. Značně vyvalení nenadálým průběhem sledujeme to bouřlivé přivítání a žasneme. Konečně vylézá z auta i Bláha. Jde ke mně, a najisto praví: "Hanka, že? Já jsem Čestmír."

Břink, břink, břink a od té chvíle snad ještě tisíckrát.....

Čtyři pro nás naprosto cizí lidé se s námi během pěti minut baví jako se starými přáteli.

U prvního kamene vytáhne Čestmír z batohu košťátko a začne ho ometat. A fotí a fotí. Pak už zametáme všichni. Když pak kráčíme Staropnětluckou cestou, každý v ruce košťátko či jiný instrument, řidič právě projíždějícího traktoru právem nevěří svým očím. Malý Šimon vymýšlí kamenům jména, John vypráví vtipy a Dáša mi povídá o duších a energiích. Všichni pak svorně u každého z kamenů jásají nad jeho tvarem, vzhledem či velikostí.

"Teda, vy jste si tu ale mákli...," pronese uznale Máša nad Patníkem.

"Tady ještě ne," zasměju se. Patník jsme totiž odkrývali sotva dvě hodiny.

"Když jsou nadšení tady," otočím se pak k Mílovi, "co budou říkat na Nebe?"

"Sednou si na zadek?" Odpoví mi otázkou. V šoku je evidentně úplně stejně jako já.

Když konečně dorazíme do Nebe a staneme nad Pramínkovým, stane se to, co Míla v žertu předpověděl. Čestmír se k němu otočí a naprosto vážně řekne: "Smekám před vámi klobouk....!" A na potvrzení svých slov si skutečně sundá kšiltovku.

"Doteď to byla paráda....., ale tenhle kámen...., ten to rozštípnul. To je prostě otec všech kamenů. Nemám slov."

V půl třetí prohlídku ukončujeme. Žatečští slibují, že příště až přijedou, určitě přidají ruce k dílu. Čestmír nadšeně plánuje založení sdružení, vydání publikace a uspořádání besedy. Zajedem pak všichni ještě do hospody na čaj, kde probereme podrobnosti.

"Evidentně jste měli skvělý den," říká Kelt, sotva naše pražsko-žatecká delegace odjede. "Úplně

záříte."

Tak nějak to myslím bude..... .

 

Louvre

Proběhlé setkání s Čestmírem a ostatními minulý víkend přineslo nejen oživení a rozšíření našich řad, ale i následný nevšední zážitek v pražském Louvreu. Hned v pondělí totiž Čestmír psal, že ve zmiňované kavárně má ve čtvrtek křest nové knížky sám Václav Cílek, přední český geolog a spisovatel. A jestli jsme schopní se tam nějak dopravit, že by mu mailem poslal foto některých našich kamenů, a v případě jeho zájmu že bychom se pokusili s ním domluvit na schůzce.

Naše cesta naprosto odpovídala všem představám Pražáků o vesničanech. Začalo to samozřejmě řešením otázky, co si na takovou akci vzít na sebe.... Vyšvihlí do gala jsme tedy po práci vyrazili do Ročova, kde jsme přesedli do umyté Rohančiny Felicie. A protože Mílův Renault se takovou přeměnou pyšnit nemohl, shodila jsem při vystupování krabičku s napínáčkama z palubovky. Konečně jsme vyrazili směr Zličín. Tam jsme totiž naplánovali auto ponechat a zbytek cesty absolvovat metrem. Vybaveni mapou, náčrtem trasy a instrukcemi, jsme nakonec na kýžené parkoviště u metropole dorazili.

S Čestmírem jsme měli sraz v pět hodin, zbývalo tedy necelých dvacet minut. Když jsme konečně seděli pohodlně uvelebení v metru na sedačkách, uvědomila jsem si jakési píchání v botě. A protože škrábání nepomohlo, byla jsem nucená si botu vyzout. A naprosto konsternovaná jsem z ní vytáhla ne jeden, ale hned tři zatoulané napínáčky.... Zbytek cesty proběhl bez větších problémů, takže v pět jsme se mohli šťastně sejít s netrpělivě vyhlížejícím Čestmírem.

První, co mi prolítlo hlavou, když jsme vešli do prostor kavárny, byl údiv. Lidé tu nenuceně postávali se skleničkou v ruce či bez a hlavně - byli v "civilu". My tři králové z vesnice, a kmotra Cílkovy knížky herečka Maciuchová, jsme tu skoro působili jako návštěva z vesmíru.

Čestmír nás zavede ke kulatému stolku v jakémsi přísálí, kde nervózně vyčkáváme na začátek křestu a autogramiády. Nervózní jsme tedy jen my tři, Čestmír působí klidným až flegmatickým dojmem. Avšak jen do té doby než nám začne vyprávět, že Cílkovi skutečně poslal pá fotek a Cílek na ně reagoval. Kameny prý vypadají zajímavě a určitě by se na ně rád přijel podívat. Do toho dorazí i Čestmírova Máša a Čestmír nám všem rozdá instrukce: Po Cílkově proslovu a následném křestu budeme čekat, až si všichni přítomní nechají knihy podepsat a teprve potom za Cílkem půjdeme my. Aby na nás měl víc času. A my se mu mohli připomenout.

Cítila jsem nepříjemnou stále se stupňující nevoli a nejraději bych se v tu chvíli stala neviditelnou. Sebevědomé Čestmírovo chování se mi najednou začalo příčit a nemohla jsem se zbavit pocitu trapnosti a studu.

Když jsme konečně stáli před samotným Cílkem, vnímala jsem jen jeho oči, které volaly po úniku...

Máša odehrála předem uloženou roli, kdy Cílkovi připomněla, že my jsme ti nadšenci ze Špičáku, Cílek mírně a jakoby rozpačitě přikyvoval a automaticky při tom podepisoval námi předložené knížky. A pak přišel na řadu Čestmír a další připomenutí našich maličkostí. V duchu jsem nad tím nechápavě kroutila hlavou. Ale třeba jsou Pražáci na takové jednání zvyklí.....

Každopádně Cílek znovu potvrdil, že fotografie kamenů vypadají zajímavě, a že se určitě domluvíme na nějakém termínu návštěvy.

Posadili jsme se pak všichni znovu ke kulatému stolku v předsálí a Čestmírovo horování nebralo konce. Prý - co na "bílé kameny", jak našim kamínkům začal říkat, řekne Cílek, to bude klíčové a rozhodující. S tím jsme pochopitelně souhlasili. Pak ale začal Čestmír důrazně mluvit o tom, že by to všechno stálo za to publikovat.

"Jednou tady budete stát vy a křít svoji knížku!" Prorokoval téměř fanaticky.

Pod váhou této myšlenky se mi na okamžik rozbušilo srdce. Představa, že by se o našich zkamenělých skřítcích dozvěděla veřejnost, byla na první pohled euforická a závratná. A my se tou představou skutečně nějaký čas nechali unášet.

Jenže ani chameleon se donekonečna nedokáže tvářit, že je součástí stromu, a tak i my měli za čas prohlédnout a vystřízlivět. Ale to už je jiná kapitola :-).

 

Rohanka a Pohanka

"Proč vlastně říkáš Hance Rohanka?" Zeptá se mě Míla cestou do našeho druhého zaměstnání, tedy při jízdě autem směrem na Špičák.

"Je to HANKA a je z RO- čova...," zasměju se. A pak už probíráme plán práce na dnešní den. Domlouváme se na prozkoumání porostu kousek za Vizírem. Tenhle mladý lesík nám nebyl sympatický od samého začátku, ale pro komplexnost zmapování bylo nutné ho projít. Vytvořili jsme tedy něco jako rojnici a vyrazili kupředu. Smrčky tu byly místy rostlé tak nahusto, že jsme je museli prorážet vlastním tělem. Výsledkem byly tři menší kameny v jakési skupince. Provedli jsme jen jejich hrubé očištění a pokračovali dál.

"A bude mít ty zahnutý zuby nahoru..?" Provokoval mě Míla čas do času možnou přítomností divočáků. Zlobil mě tím od té doby, co se na nás jednou v říjnu přišli "podívat" do Nebe. Do toho okamžiku jsem si jejich existenci v lese nějak nepřipouštěla. To se ovšem rázem změnilo a já už tak často své výpravy do okolí sama nepodnikala....

"Srandičky, jo?" Zašklebila jsem se. Když jsem však po chvíli zaslechla zvuk lámajících se větviček, zpozorněla jsem. Míla se právě s Rohankou o něčem bavil, takže to šustění nezaznamenal. A pak jsem je zahlédla.

"Já nemusím..., já už ho vidím...!" Zažertovala jsem a fascinovaně sledovala šňůru asi sedmi divočáků vybíhajících z mlaziny.

Dnešek nic převratného nepřinesl, ale i takové dny jsou, nejen na Špičáku. Následujícho dne, tedy v neděli, nás však čekala premiéra. Na popud Čestmíra jsme totiž zorganizovali v měcholupském salonku přednášku. Mluvil jak Čestmír, tak my. Vše za doprovodu míhajících se obrázků na plátně. Moci se podělit o zážitky a informace byl vzrušující pocit, leč nějak se mi do mysli stále častěji vkrádala dotěrná myšlenka.... Tohle jsme chtěli??? Chtě nechtě jsem si musela přiznat, že původně ano. Ukázat i ostatním, co všechno skrývá hrabanka pod svým pláštěm z jehličí, poskytnout dalším zainteresovaným človíčkům ten úžasný pohled na odkryté a deštěm omyté kameny. A nechat fantazii mezi nimi plout.... Pro tentokrát jsem tedy toho červíčka ve své hlavě zahnala a snažila se vychutnat si ten pocit důležitosti.

Čestmír pak plánuje další přednášku v Žatci, případně i v Praze, nadšení a zápal pro věc z něho jen čiší. Všechno najednou nabírá rychlý spád. Koho by tohle před sotva půl rokem napadlo???

Kolem sedmé hodiny se rozjíždíme do svých domovů. V autě pak spolu s Mílou vše pochopitelně znovu rozebíráme.

"Něco se mi na Čestmírovi nezdá...," rozhodnu se o svém pocitu nemlčet. Míla však nechápavě zakroutí hlavou. A na potvrzení toho gesta se nesouhlasně zeptá "Proč?".

"Působí tak nějak afektovaně.... Je na mě prostě moc hrrr." Uvedu tedy svůj dojem na pravou míru. Ale ani teď se u Míly nesetkám s pochopením. Ukáže tedy čas, pomyslím si. Vyjíždíme z Letova a Míla se najednou ušklíbne. "Jestli je Hanka Rohanka, tak ty pak ale musíš být Pohanka...!"

Teď se pro změnu zatvářím nechápavě zas já. Na Mílovy myšlenkové přechody si totiž nějak nemůžu zvyknout.

Ten se momentálně znovu zašklebí: "Jsi přece z PO- dbořan."

 

Létající Čestmír

Věci se opravdu daly do pohybu. Cílek přislíbil návštěvu na 20. 12. a Čestmír nám nabídl dokonce pomoc svých paží. V plánu bylo odhrabat do hloubky aspoň menší rozlomenou část Chodníku a zkusit ho převrátit. Kvůli případným střepům. Vybaveni potřebnými nástroji jsme se k té kamenné desce vydali tentokrát tedy ve čtyřech.

"Hanko, já budu kopat, ty pak budeš tou lopatkou odhazovat hlínu," vypustil Čestmír hned v úvodu svou instrukci a jal se odkopávat roh menší desky.

"Druhá Hanko, vem si tenhle rejček, půjde ti to s ním líp. Nech si poradit." Zaslechnu ani ne po dvou minutách další "radu".

Rohanka totiž hlínu vyhazovala rukama. Cítila jsem, jak mě má dobrá vůle být shovívavá, pomalu ale jistě opouští. Načež poměrně brzy zjistíme, že tloušťka Chodníku je dobrých 30 cm, což Čestmír okomentuje slovy:

"No to nepůjde, deska je moc silná, tu nezvedneme."

"No a co odhrabat roh ještě i u té větší části...?" Zeptám se. "Aby se porovnalo, jestli jsou oba díly stejně silné...."

"Nebudeme se, Hanko, zbytečně vysilovat na něčem, co nemá smysl...!" Dostane se mi odpovědi. A tak balíme vercajk a putujeme o dům dál. Tedy do Moře, jak jsme nazvali lokalitu, kterou jsme začali odkrývat teprve před týdnem. Smrkové porosty jsou tu totiž brázděné jakýmisi rokličkami směřujícími na sever. V jedné z nich jsme objevili kámen, který byl přes ní přeložený a působil jako nějaký schod či zátaras. Měřil jen něco málo přes metr, ale měl zajímavý trojúhleníkový tvar. Právě k tomuto kameni jsme nyní zamířili.

Z minulého týdne jsme ho měli odhrabaný tak ze dvou třetin, zbývalo odkrýt kameny u jeho základny. Bylo jich tu požehnaně a my byli přesvědčení, že kdysi mohly tvořit kamenné lůžko, ve kterém byl kámen ukotvený. Čestmíra přirozeně napadlo totéž, takže bylo jen otázkou času, kdy přijde s návrhem ho zvednout a prozkoumat jeho hlinité lože. Kameny jsme tedy za Čestmírových upozornění, abychom je neponičili, pečlivě odhrabali, ometli a nafotili a nakonec i vyndali.

Čestmír začal pobíhat kolem kamene a neustále opakoval, ať nejdřív zapojíme mozek, a pak teprve svaly. Zkrátka že nejprve je důležité zvážit, jak kámen vůbec zvednout.

"No fajn," odvážím se nakonec k otázce. "A až ho zvednem a obrátíme, tak co pak?"

A dostane se mi odpovědi, že ho prostě necháme ležet. Tehdy poprvé se nejen uvnitř, ale i na povrchu naježím. Nelíbí se mi, že bychom ho nedali zpátky na jeho místo. Prostě mi to přijde, jako když dítě sní sušenku a papírek odhodí tam, kde se mu zrovna zachce.

"A když ho postavíme?" Zazní vzápětí další Čestmírův nápad. Tahle představa je přece jen přijatelnější. Sice se můžeme jen domnívat, kde přesně tenhle kousek mohl stát, ale nebyl by to přesun o desítky metrů, takže proč ne?

Pustíme se tedy do práce a ani za půl hodiny dosáhneme požadovaného cíle. Kámen je vztyčen. Rádi bychom kolem něj naskládali dříve vykopané menší kameny, ale Čestmír je proti.

Opět jsem poučena, abych používala hlavu, protože Cílek by ty kameny měl vidět takhle. Zanecháváme tedy za sebou vztyčený pseudomenhir a několik hromádek z kamenů a přesouváme se bůhví kam. Čestmíra zajímají jen naše již nalezené, ale pouze podlouhlé kameny. Napadá mě jedině křemenec pod Jehlanem v B1. Jehlan mineme a trávou a listím si to vyšlapujeme směrem ke křemenci. Mluvím čím dál míň, něco je špatně a cítím to do morku kostí. Když se pak podívám na Rohanku po své pravici, zrak mi spočine na jejím pícháku.

"Půjč mi ho, Hani, prosím... Nějak se mi po něm zastesklo." Řeknu a natáhnu po tyči s držákem ruku. A snad během deseti vteřin s úžasem cinkám o kámen. A chvíli nato o druhý. Poté, co předběžně oťukáme jeho potencionální rozměry a tvar, Čestmír rozhodne, že jsou nezajímavé, a tudíž putujeme dál. Nedá mi to, abych se pořádně nerozhlédla, přičemž si uvědomím, že právě nalezené kameny se hrubým odhadem nacházejí na spojnici křemence a jehlanu.

Další zastávkou je Velryba, tedy "dírák" dvojka. I tady Čestmír navrhne kopat pod něj. Jaké je však naše překvapení, když vezme do ruky krumpáč a zběsile začne kopat u pomyslné paty. Najednou asi na případných, v zemi schovaných, doprovodných kamenech nezáleží. Ale i tento kámen je příliš tlustý, takže Čestmír přijde s novou myšlenkou. Vrátit se k Chodníku a odhrabat jeden roh i u té větší desky. To už ale podrážděním začínám rudnout. A přestávám mluvit úplně.

Ve finále se nás Čestmír zeptá, jestli by nám nevadilo, kdyby sem zítra přijel jeho známý, ředitel karlovarské hvězdárny. A vlastně s jinou než pozitivní odpovědí ani nepočítá. Zato já v duchu počítám do deseti!

Inkasuju však ještě jednou, to když začne Čestmír opět hovořit o nutnosti publikace. Tentokrát se už ale neudržím a odpovím mu, že si nemyslím, že už je na to vhodná doba. Že máme odkrytý jen minimální počet kamenů z celého toho množství, které se tady ještě skrývá. A Čestmír, jak jinak, se mnou zásadně nesouhlasí.

"To, co jste odkryli, úplně stačí. Uvědom si konečně, že ve spojení s kounovskýma řadama je to obrovský objev...!"

Mám pocit, že ať řeknu co řeknu, nic z toho se k jeho uším nedonese. Má svou vizi o publikaci a na ničem jiném mu nejspíš nezáleží. Bublám a prskám pak celou cestu autem domů. A zlobím se i na Mílu, že mě v tom nechal.

"Copak tobě nedochází, že jsme v jeho rukách jak loutky na provázku?" Čertím se. "Tohle už nejsme my, děláme jen, co se nám řekne. Jakobychom ztratili svobodnou vůli..... Stejská se mi po těch dobách, kdy jsme to všechno dělali pro radost a z přesvědčení o dobré věci.... Chci to zpátky!" Chrlím ze sebe jedním dechem.

"A nějaká sláva je mi úplně šumák...!" Dodám už naprosto nekompromisně.

"Vždyť víš, jakej jsem balvan," přejede Mílovi po tváři rozpačitý výraz. "Všechno mi to dochází pomalu a pozdě.... Ale je to přesně, jak říkáš. Zítra to s ním proberem."

Tak na to jsem tedy fakt zvědavá....!

 

Kolize

Protože měl zmiňovaný ředitel hvězdárny dorazit až na jednu hodinu, rozhodl se Čestmír následovně. Přijede prý ve stejný čas k Hubertovi a tam na něho počká. Nám pak zavolá a my si je tam vyzvedneme.

My se tedy vydali do Moře, kde jsme se věnovali odkrývání dalšího kamene, tzv. Hranolku.

Hvězdář, jak jsme začali říkat pánovi z hvězdárny, přijel i se svou přítelkyní. Byl poměrně ještě mladý, působil mírně a příliš se neprojevoval.

Provedli jsme ho po našich kamínkách a exkurzi jsme už tradičně zakončili v Nebi. A tam nás čekalo překvapení. Jáma kolem Pramínkového byla totiž až po okraj naplněná vodou a v té plavala polena, kterými jsme ho před týdnem obložili. Nezbylo než je teď pracně z té vody vydolovat. A v ten okamžik jsem konečně přišla na tu správnou přezdívku pro svůj milovaný kamínek. Od té chvíle to byl prostě a výstižně Plaváček. A dvojsmyslně.

I děťátko z pohádky, kterého se chtěli zbavit, poslali po vodě, a přece z něho byl nakonec král.....

"Líbí?" Zeptala jsem se poté Hvězdáře s úsměvem a on, rovněž s úsměvem, odvětil, že moc.

Cestou k parkovišti začal Čestmír opět o knížce. Snažila jsem se mu tedy znovu vysvětlit, že proti publikování špičákovských objevů v podstatě nic nemám, jen si myslím, že na to, aby se to dalo publikovat, to není ucelené.

"Zahoď falešnou skromnost, Hanko." Usadil mě. "Ta není na místě."

"Tak jinak, Čestmíre," povídám a držím se, aby můj hlas zněl klidně. "Myslím, že publikovat jen zlomek objeveného je jako vyjíst ze štrúdlu pouze rozinky. Pak už to však není štrúdl, ale právě jen ty rozinky...."

Hvězdář se pobaveně usměje, ale Čestmírův smích je křečovitý a nucený. Přesto si dál mele svou. Jsem už neustálým opakováním těchto debat dost otrávená, a proto se nadechnu a rezignovaně na něj vychrlím:

"Víš co, Čestmíre? Piš si, co chceš! Hlavně nás nech dál kopat!"

A ejhle, téma publikace bylo rázem uzavřené.

Hvězdář nás pak překvapil otázkou, zda bychom byli schopní ty kameny zaměřit a zanést do mapy.

"Kdyby bylo čím, tak proč ne?" Odvětila jsem nevzrušeně. A on na to, že to by zařídil. Mé nevzrušení se rázem změnilo ve vzrušení.

"Ty volečku, to by bylo...!" Rozebírali jsme to pak o samotě s Mílou a Rohankou v měcholupské hospodě u již tradiční kávy. Kdo ví, co by zanesení souřadnic do mapy ukázalo....!

"Čestmír pak nějak nemluvil," ozve se po chvíli Rohanka zamyšleně.

"Myslíš, že kvůli tomu, co mu řekla Hanka?" Zeptá se Míla. "O té knížce?"

"Jestli chce tu knížku mermomocí napsat, byť údajně se zmínkou o tom, že kameny jsme odhrabávali my, ať si jí napíše...," vložím se do hovoru. "Já nikdy po slávě netoužila, jde přece o to, že nás to objevování baví. A těší nás, když je pak o kameny zájem."

"Přesně," přidá se Míla a začne vyprávět o jednom známém, co se prý chodí pohledem na ty kameny kochat, když je v lese. A to je přece ta největší odměna!

"Jenže tohle asi Čestmír vůbec nechápe," prohodí Čahoun, který nás doteď jen mlčky poslouchal..

No právě! Jsme Čestmírovi sice za mnohé vděční, a tak to i zůstane, ale chceme jít vlastní cestou, ne tou, kterou nám někdo jiný narýsuje. Naše postupy, styl i vnímání jsou zkrátka naprosto odlišné. Čestmír chce napsat knížku, my ještě radši ne. Chce do ní zamíchat i Kounovské řady, Nečemice atd., a proto mu to na publikaci údajně stačí. Špičák je ale mnohem víc než našich sto objevených kamenů...... Mysleli jsme si, že B1 máme prochozenou a kompletně hotovou. Omyl. Viz ty dva nově objevené kameny pod Jehlanem. Dle Čestmíra nezajímavé. My však ze zkušenosti víme, že rychlé soudy jsou předčasné, a kolikrát už jsme byli překvapeni právě tím, co se původně jevilo nezajímavě. Z toho tedy plyne, že jednak teď vůbec nevíme, jak ty dva kameny budou ve finále vypadat, a jestli se z nich nemůže vyklubat třeba další takový Plaváček a za druhé - kdybychom ty kameny nenašli a neodkryli, ta část sektoru B1 by přece ukazovala zkreslenou informaci.... Nová řada přece může cokoli dalšího napovědět.

"Víš, co je divný?" Otočím se na Mílu. "Že mi v Moři není dvakrát dobře..."

"Protože jsi čarodejnice....," vypadne z Čahouna. "Máš takový zvláštní třpytky v očích."

"Copak umím čarovat?" Směju se.

"No nevím... Ale ještě abys měla po kapsách sůl a to bych fakt už nezvlád´....", zakroutí Jirka hlavou a já mu během následujících několika vteřin málem přivodím infarkt. Stoupnu si totiž a z kapes tu sůl skutečně vysypu. Míla s Rohankou udělají totéž. Trvá pak nejmíň půl hodiny, než mu vysvětlíme, že tu sůl nemáme na čarování, ale na ochranu. Stejně nám nevěří.

Tak čarodějnice, pomyslím si pobaveně cestou domů. Kdybych jen tušila.....

Den Cé

Bylo 20. prosince, tedy datum Cílkovy návštěvy. Rozhodli jsme se nenechat nic náhodě, a tak jsme do lesa vyrazili už na osmou hodinu, abychom zkontrolovali stav vody u Plaváčka a měli tak čas ji případně vynosit. Táhli jsme tedy s sebou několik kýblíků, což se ukázalo jako velice prozřetelné. Pramínek pod kamenem se evidentně probudil. Na nic jsme nečekali a přiteklou vodu začali vynášet. Po necelé hodince jsme byli hotovi a jeli se převlíknout do civilu k Rohančině tetě do Nečemic. A hurá zpátky na Špičák.

Krátce po desáté dorazila na parkoviště k Hubertovi všechna auta najednou. Z jednoho vylezla kounovská starostka, z džípu pak pět zálesáků a z Čestmírova auta Cílek s kolegyní Radkou. Dohromady nás tedy bylo dvanáct. Zmínění zálesáci byli z jižních Čech, Prahy a Slavětína, jeden měl kameru, druhý foťák, třetí virgule, a čtvrtý proutek.

No a Cílek? Ten byl úžasný. Působil skromně a na nic si nehrál. Ke kamenům se většinou vyjadřoval jako k přírodním záležitostem. Až ve Vymodlené u jednoho z kamenů řekl, že je stoprocentně opracovaný.

Zmínili jsme se pak o svém záměru některé kameny postavit a on na to, že v podstatě proti vztyčování kamenů nic nemá, pokud tedy se kameny nepřemisťují a ponechají se na původním místě.

Cestou po lese příliš nemluvil, hodně se díval a občas fotil.

Nakonec jsme došli do Nebe. Nejdříve k Díráku s miskou. Tady už Cílek řekl, že ty řady po lese nebudou náhodné, a že to vypadá na lidské dílo. U Plaváčka pak byl unešený jako vlastně každý, kdo ho viděl :-). Dokonce si na něj klekl a ochutnával vodu z pramínku. Sice je to prý přírodní úkaz, neopracovaný, nicméně - u pravých menhirů prý nesměl být použitý kov, snad kvůli duši kamene. Fotil si ho ze všech stran, několikrát řekl, že je nádherný, a vůbec že se mu to místo tam strašně líbí..... A Plaváčka postavit by prý stálo za to. Nabádal nás však hlavně k tomu, abychom všechny ty kameny zaměřili a zanesli na mapu, to je prý prvotní a nejdůležitější.

Procházku jsme zakončili výšlapem na samotný Špičák. Najednou koukám, fotograf vytahuje cigaretu a kouří. Vzápětí po něm učiní totéž i Radka. "Vy taky?" Zeptám se překvapeně. Doteď totiž nikdo nekouřil, jen my s Rohankou potají za bukem. Pánové byli vybaveni i jinak, takže počínající pocit zimy se postupně vytratil. V placatkách totiž měli irskou whisky, kterou ochotně nabízeli.

Společně jsme potom všichni zajeli na oběd do Mutějovic, kde jsme se také v půl čtvrté rozloučili. S příslibem, že se určitě nevidíme naposledy.

 

Překvapení

Začátkem roku 2012 jsme se vydali do Moře, abychom kolem postaveného kamene naskládali ze země vydolované menší kameny. Bylo jich poměrně dost, takže jsme kolem něj vytvořili jakýsi plný kruh. Když jsme pak kámen opticky kontrolovali ze všech stran a úhlů, najednou nám došlo, že máme před sebou klečící madonu s miminkem v náručí. A z "rokličkového" kamene byla rázem Madona.

Poté, co jsme se dostatečně pohledu na ni nabažili, jsme se vydali zpátky do B1, k posledně nalezeným kamenům kousek pod Jehlanem. Já se s Rohankou pustila do N39 a Míla do N38, taková čísla jim byla přidělená. Prozatím. Jestli dostanou nějakou přezdívku, to ukáže až jejich odkrytí a případné podobenství. Díky brzkému šeření byl však náš čas na práci poměrně omezen, chladnějším počasím ztížen, a proto všechna ta odhrabávání trvala podstatně déle než v letních měsících.

N39 byl hotov během jednoho dne, na Mílově druhém kameni jsme pak dělali ještě další dva víkendy.

Načež jsme znovu zavítali do Nebe. Napadlo nás totiž vykopat od Plaváčka strouhu, aby mohla voda odtékat a třeba tak i pomoci k zesílení pramínku.

A protože následující sobotu měl Míla hon, vydali jsme se do lesa až v neděli. Naplánovali jsme si ji následovně: já s Rohankou odkryjeme poslední kámen v Galejích a Míla zatím bude "uklízet". V překladu - tahat kmeny a větve z již zmíněné lokalitky jménem Galeje. Předpokládali jsme totiž vrstvu sněhu a ztuhlou zem, a tudíž i ztížené podmínky pro hlubší kopání. Úklid jsme měli v záloze už od listopadu, abychom v případě nepřízně počasí měli co dělat.

Cestou tam jsme však učinili zajímavý objev. Sníh pokrýval trávu, jehličí i stromy, ale na kamenech vyhrabaných ze země po něm nebyla ani známka. Což podle nás mohlo znamenat jen dvě věci. Buď je v kamenech ještě naakumulované teplo z hlíny a nebo je to projev energie. Nutno podotknout, že pokud zůstala na nějakém kameni třeba větvička nebo šiška, tak na nich sníh vesele odpočíval....

V Galejích jsme se tedy nejprve jali hledat poslední neodkrytý kámen. Sice jsem si místo jeho odpočinku tehdy koncem léta označila větévkou zabodnutou do hlíny, ale teď se nám ji nějakou dobu nedařilo vůbec najít. Když se asi po čtvrt hodině konečně ozvalo kamenné cinknutí, oddechli jsme si. Rohanka se dala do hrabání a já se rozhodla osekat sekerkou spodní suché větve stromů, aby nám nepřekážely. Jenže se mi hned v počátku podařilo topůrko zlomit. Míla se tedy vydal zpátky k autu pro jinou. Což od nás bylo v reálu asi tak 200m přes paseku. Dřepla jsem tedy prozatím taky na deku a zabořila ruce do hrabanky.

Najednou se k nám však od auta donesly nějaké hlasy. Rohanka se zvedla a zadívala se směrem k zaparkovanému autu.

"To je Cílek," řekla nevěřícně.

A tak se taky postavím a skrze stromy se snažím blížící se postavy rozeznat. Skutečnost, že by to byl opravdu Cílek, mi přijde tak neuvěřitelná, že se vrátím zpátky ke hrabání. Avšak hlasy se přibližují a já v jednom z nich poznávám opravdu ten Cílkův. Druhý patří Mílovi. Jenže nejsou sami. Třetí postava je spíš menšího vzrůstu, drobná a působící mladistvým dojmem. Na hlavě bílou kapuci. "Že by si Cílek přivezl syna?", prolítne mi hlavou. Dál se ale tajemné postavě nevěnuju. Podávám příchozímu Cílkovi ruku snad ještě v transu a pomalu se otáčím na pana X. Opět natahuju pravačku, abych se představila a až při tom se na něj podívám. Rázem naprázdno polknu. Až teprve při tom pohledu do očí mi dojde, že přede mnou stojí sám DL.

Zůstanu zkrátka úplně perplex, jak by řekl Čestmír. A propos Čestmír... Právě jeho se týkaly jedny z prvních Cílkových vět. Prý mu několikrát volal, ale vždycky to zvedla nějaká žena, a že Čestmír prý není. Cílek to doslova vyjádřil slovy, že mu to připadalo, jako když ho zapírá. To byl první šok. Druhý následoval v Nebi, kdy DL, do té doby takřka němý, nadšeně hlesl: "Václave, ten kámen je nádhernej! A s tím pramenem to je symbolika jako blázen....!"

Načež Cílek pomalu a rozvážně pronesl: "Moje přestava je asi taková, že by se tu na práci sešlo asi tak třicet lidí, ale hlavně někdo, kdo tomu bude rozumět. Myslel jsem, že bych zkontaktoval PP.... Ten by ten kámen postavil, pak by se udělala nějaká ta studánka a vůbec by se to tady kolem upravilo...., no a ty to, DL, zafinancuješ..."

A DL jen nadšeně přikyvoval. Neustále se kolem kamene procházel a opakoval, že je nádhernej. Úplně prý jako dračí zub.

"Plaváček to je," utrousila jsem polohlasně a Cílek s mírným úsměvem přikývnul: "Ano ano, Plaváček se mi taky líbí."

A pak už DL plánoval celou akci. Vysvěcení studánky i oltářního kamene karmelitánskýma mnichama, krátké video zachycující stavění, podbarvené hudbou. Avšak za podmínky, že nikde nebude zveřejněný název lokality. Z toho jsem byla nadšená nejvíc. Že to nehodlal nijak medializovat.

A pak jsem se Cílkovi omluvila, že si zakouřím, protože už mám absťák. V tu chvíli, jakoby právě myslel na to samé, sáhl DL do kapsy a vytáhl krabičku svých Davidovek. Naprosto spontánně ji natáhl směrem ke mně a nabídl mi.

Dole u Díráku pak Cílek vysvětloval DL, jak vznikla rituální miska uprostřed kamenu a následně nadhodil, že by se ten kámen mohl zasvětit Panence Marii.

Ten DL, kterého všichni známe z televize, to rozhodně nebyl. Tenhle člověk byl spíš nenápadný a v projevu tichý. Působil zkrátka jako nesmělý kluk. Hvězdu by v něm nikdo v tom lese nehledal.

I co se týká samotného Cílka, došlo k jakési proměně. Byl lidový a evidentně v daleko větší pohodě než minule. Sám nám to vysvětlil při finálním loučení, kdy řekl, že v tom prosinci nebyl ve své kůži, že čekal tak tři čtyři lidi a ono nás tam bylo spoustu. Moc lidí....., řekl zamyšleně. A mně naskočila husí kůže. Při jednom z kyvadlových rozhovorů mi totiž taťka řekl, že teď na to, co se na Špičáku skrývá, ještě nepřijdu. MOC LIDÍ, MOC ENERGIÍ..... Zněla doslova jeho slova.

Cílek nám (i DL) tentokrát všechno polopaticky vysvětloval, vyprávěl o pozitivním náboji téhle krajiny, o hradišti jen kilometr vzdáleném od Kounovských řad, o svém záměru napsat o našich kamíncích knížku.... Tentokrát už i jasně a nezpochybnitelně řekl, že je o umělém zásahu člověka v téhle lokalitě přesvědčený, a že kamenné řady mají vztah k hradišti na Rovině. Celý tento kraj je prý protkán pravěkými nálezy mezi eneolitem až po Slovany.

"Má předběžná představa je taková, že to je areál, kam lidé přicházeli celá staletí a stavěli kameny nebo vytvářeli kruhy či řady...." Řekl nakonec a i nám se ta myšlenka zdála docela pravděpodobná. Proto nejspíš všechny špičácké nálezy působí neuceleně a někdy až chaoticky.

Při loučení ve čtvrt na tři jsme s Rohankou poprosily DL o autogram, že by nám to děti neodpustily. Nadšeně přikývl, že strašně rád a každé ratolesti napsal na list papíru "Hodně štěstí" a samozřejmě podpis. Já pak vytáhla ještě náš pracovní otrhaný deníček, aby jsme jeho autogramem ty stránky oživili. A on, aniž by se na cokoli ptal, napsal: Děkuji.

Jenže v tu chvíli nebyl rozhodně sám, kdo do nebe vyslal své díkůvzdání.....

Toulání 2

"Mám nový botičky...!" Nadšeně jsem hlásila Mílovi hned po nasednutí do auta. A zároveň jsem mu je strkala div ne pod nos, aby si je mohl patřičně prohlédnout. Nutno říci, že model této pracovní obuvi byl sice kapánek dražší, jelikož měl být údajně z teflonu, ale rosničkový úřad hrozil velkými mrazy, takže nebylo zbytí. Teď už jsem se mohla jenom modlit, aby mé nové Lautarety byly opravdu tak super a před zimou mě skutečně ochránily.

"A nejsou ti trochu velký?" Podiví se Míla velikosti číslo 44.

"Malinko," zašklebím se. "Ale mám čtvery ponožky, takže dobrý."

A pak kolega změní téma a společně přemýšlíme nad dnešním pracovním plánem. Ten se ve finále ukáže jako takřka nepracovní. Rozhodneme se totiž pro průzkumnou obchůzku. A začneme s ní v okolí domoušického hradiště. Zhruba 200m od severního valu najdeme jakýsi hloubený kruhový objekt. Kameny jsou jak v jeho středu, tak i po obvodu. Větší či menší a více či méně schované v zemi. Je to kouzelné místo a člověk tu vůbec nemá problém si představit, že mohlo kdysi sloužit k meditacím či jiným rituálním úkonům. A třeba taky ne...

Pokračujeme pak dál směrem na sever k zaniklému hradisku Staré Netluky, a od nich opět severním směrem k břehu nepojmenovaného potoka. Po jeho překročení se stočíme doleva a pomalu dojdeme do míst, kde jsme v létě s Mílou hledali eldarovy áčkové kameny. Nějaké jsme tehdy skutečně našli, avšak ne ty z plánku, nýbrž zcela jiné a nové. Tuhle lokalitu jsme výstižně nazvali "prodlouženým áčkem". Zdrželi jsme se tu tentokrát jen asi hodinku, přičemž jsme odkryli a očistili další mini řadu, sestávající ze čtyř nevelkých kamenů.

Cestu nazpátek jsme nejdřív zvolili po asfaltové cestě, do lesa jsme vešli až teprve v místech, kde eldarovské áčko končí. Když jsme tu tehdy v tom letním pařáku bloumali, nenašli jsme skoro nic. Z celkového počtu 117ti kamenů z plánku se nám bohužel podařilo objevit asi jen deset. Tentokrát jsme zvolili sousední vysoký porost a jejda! Kameny byly na světě. Asi jen 400m od silnice, ve smíšeném, asi stoletém, lesíku leželo celkem blízko od sebe hned 15 kousků. Procházeli jsme tím lesíkem a rozpačitě kroutili hlavami.

"Když jsme konečně objevili áčko, neměl by už být problém najít i prohlubeň," řekla jsem a přitom stoupala do mírného svahu při samém kraji porostu těch vzrostlých smrků, borovic a modřínů. Po pravici jsem míjela sousední sotva desetiletý, rovněž smíšený, lesík.

"Dovnitř se mi teda ale vůbec nechce...," dodala jsem odmítavě při představě, že bych se měla tím hustým mlázím prodírat.

"Mně taky ne..," přidal se Míla souhlasně. A tak jsme dál kopírovali pravý okraj lesa. Jenže pak, jakoby mě cosi táhlo, jsem bez přemýšlení vplula dovnitř, mezi mladé smrčky a křoví z březových náletů. A ona tam byla! Reálná kruhová prohlubeň posetá kameny. Hlavou mi v tu chvíli prolítla naprosto nerevoluční, leč pravdivá myšlenka - nic není náhoda a všechno má své načasování. Kdybychom eldarovské áčko (spolu s prohlubní) objevili už tehdy v tom červenci, nedošlo by třeba na Vymodlenou, Galeje ani Chodník... Všechno je zkrátka tak, jak má být.

A jelikož jsme už začínali cítit únavu z nachozených kilometrů, nabrali jsme směr auto.

... "Prase..." Zaslechnu najednou Rohanku vedle sebe. A tak se zadívám před sebe a sleduju ono zvíře, jak si to míří přímo na mě. Všichni se zastavíme. Nejdřív pocítím obrovský strach a bleskurychle zvažuju, co udělám, když štětináč nezmění směr. Nakonec neudělám vůbec nic a ani se nehnu. Prase naštěstí asi 15m přede mnou prudce zahne doprava a zmizí v přilehlé pasece.

"Pročpak jsi neštěkal?" Otočím se pak rejpavě na Mílu. Když nás totiž onehdy překvapila prasata v přítomnosti Čestmíra, tak Čestmír naoplátku překvapil svým štěkotem nás ostatní přítomné. Údajně se tak prý divočáci zastrašují.

"Nechtoho..." Zadrmolí Míla tím svým typickým způsobem. Pomalu se z toho šoku vzpamatovávám, a tak už se proběhlému zážitku jen usmíváme. Bezpečí sedačky v autě však vítám všema deseti ;-)

 

Brána do Nebe

Prohlubeň v Áčku jsme následujícího dne zbavili větví a klestu a nahrubo očistili tři z největších kamenů. Začínalo přituhovat a zem se stávala nehrabatelnou. Ani píchák se jí nedostal pod kůži víc jak na pět centimetrů. Nezbývalo než vymyslet havarijní plán.

Z áčka jsme se pak ještě vydali do Nebe, zkontrolovat stav vody u Plaváčka. Jak jsme předpokládali, byl na jejím povrchu led. Co nás však překvapilo, byl fakt, že na jen dva metry vzdáleném Jezírku byla vrstva ledu jednou tak tlustá.

"Tady by jsme to taky měli trochu zkulturnit..," ozvu se zamyšleně.

"Co myslíš?" Zeptá se Míla. A tak povídám: "Za dva roky bude místo paseky hustej prales...., chtělo by to udělat podél ní nějakou přístupovou cestu."

"To je fakt," přitaká a začne se rozhlížet. My s Rohankou učiníme totéž. Ta po chvíli vyrukuje s nápadem nevést cestu kolem paseky, ale přímo rovně přes sousední porost před Nebem. Jelikož stojíme právě v Nebi, u prvního kamene, všichni se otočíme směrem na jih a zadíváme se do zmiňovaného smrkového lesa. A všimneme si něčeho, co nám díky poházeným větvím překvapivě až doposud unikalo. Stromy jsou tu vysázené do pravidelných řad, takže proklestit mezi nimi cestu by neměl být žádný problém. Rázem máme program na další víkend.

A ten se opravdu vydařil...! Po několikadenních mrazech dosahujích až  -20° jsme s napětím očekávali předpověď na sobotu. Informace na internetu sdělovaly -8°, což nebylo tak tragické, takže jsme klasicky na desátou vyrazili. Ve skutečnosti byla teplota ještě o dva stupínky nižší, ale botičky zaručovaly komfort právě do mínus deseti, takže jsem byla v klidu. Navíc jsme měli v plánu všechny vytahané a osekané větve hned spálit, a udržovaný oheň pro nás byl jakousi pojistkou, že nezmrzneme.

Po příchodu do Nebe jsem se vydala dolů k Díráku, kam jsem si dala nabít pár svých kamínků. Do vyhloubené misky jsem vložila ametyst a donutové jaspisy. Míla zatím rozdělával oheň a Rohanka pořizovala fotodokumentaci plánované cesty a jejího okolí před vyčištěním. A pak už jsme se dali do práce. Rohanka osekávala sekerkou větve z vnitřní strany té zamýšlené aleje, já je nosila na oheň a Míla likvidoval staré pařezy, které tu cestičku narušovaly. A zima nám nebyla ani omylem.

Kolem jedné se Míla jal připravit oběd.

"Trochu tě vylepšíme," řekla Rohanka a vytáhla z batohu bílou zástěru. Já mu pak ještě nasadila kuchařskou čepici. A ten náš medvídek si to všechno bez protestu na sobě nechal a pustil se do vaření. Na jeden z pařezů jsme rozprostřeli ubrousek, vyskládali na něj buřty a uzený, chleba a kafe a bábovku a poté skromně poobědvali. Jako dezert jsme si dali psychologický testík, kterým mě včera oblažila má dospívající dcera. Výsledky z pochopitelných důvodů zveřejňovat nebudeme :-).

A jak jsme se tak oddávali polední siestě, vynořily se za pasekou dvě postavy. Hned jsme v nich poznali kounovskou starostku a jejího muže.

"No páni," volala už z dálky paní B. "My mysleli, že v takovém mrazu tady určitě nebudete..."

Nezdrží se dlouho, ale rozhovor přinese nečekané ovoce. Konkrétně informace o případném založení sdružení a příslib setkání s rakovnickým novinářem Hartlem.

Pozitivně naladění jsme se pak opět pustili do práce. Průsek k Nebi se nám doslova před očima čistil a projasňoval. Blížila se však čtvrtá hodina, tedy čas tradičního zimního odjezdu. Pomalu jsme začali balit věci a nářadí.

"Jé, kamínky...," vzpomněla jsem si na své mazlíčky, načež mě Míla pobavil svou nevědomky dvojsmyslnou otázkou:

"U kterýho nabíjíš?"

A já si pomyslela: "U toho nejvyššího..."

Skáču, skáčeš, skáčeme....

Po víkendové vystříhávce jsme si vystřihli výlet do Rakovníka. Starostka Bechynská nám tam sjednala schůzku s novinářem Hartlem a ředitelem společnosti Rakovnicko o.p.s., panem Dvořákem. I když jsme původně chtěli jen informace o podmínkách k dotaci pro občanské sdružení, nakonec jsme se domluvili na úplně jiné alternativě. Paní B. zkusí naši činnost i záměr jaksi přidružit ke svému projektu ohledně muzea v Kounově. A na stránkách obce nám přislíbila vytvořit samostatnou rubriku o Špičáku, kde bychom mohli své zážitky a fotografie dokumentovat.

"Ty volečku, to by bylo...!" Vydechla jsem okamžitě, když se s námi starostka i pánové z Rakáče rozloučili.

"Byla by džípíeska na zaměřování, informační tabule a prostor na psaní o našich akcích...." Zdálo se mi to naprosto neuvěřitelné.

Pustili jsme se pak do živé debaty o tom, kudy vést turistickou trasu, kde postavit tabule a co do nich všechno zanést. Zkrátka jsme se nechali unášet fantazií a snili s očima dokořán.

"A co Nebe, Hanko?" Přerušil to fantazírování věcnou otázkou Míla. "To taky zpřístupníme?"

Nevěděla jsem proč, ale už v tu chvíli jsem cítila, že Nebe ještě vydat nehodlám. Byl v tom možná kousek žárlivosti, že by už nebylo jen "naše", ale daleko víc to bylo cosi nedefinovatelného. Něco ve mně si zkrátka broukalo, že ještě nenadešel ten správný čas....

A pak přišel očekávaně nejchladnější víkend letošní zimy. Po úklidu nebeské magistrály a prostoru před ní jsme si naplánovali vyčištění samotného Nebe. Zkrátka odnosit všechny ty větve a kmeny, které jsme tak pracně v červenci tahali ke kraji porostu, někam do paseky a tam je spálit. Než jsme však rozdělali oheň, kochali jsme se už klasicky pohledem na přilehlou paseku. Hlavou mi prolítla myšlenka, která mi potažmo vykouzlila na tváři potutelný úsměv.

"Vidím tvůj výraz, teta.....," zaslechnu vedle sebe Mílu. "A vůbec se mi nelíbí... Copak jsi zase vymyslela?"

"Noooo," protáhnu teatrálně, "..........co kdyby jsme si tak trochu zaskákali?"

Na nechápavé pohledy obou mých kolegů jsem zareagovala krátkým nástřelem právě zrodivšího se nápadu. "Stoupli bysme si na pařezy, nastavili na foťáku samospoušť, no a pak už bysme JEN ve správnou chvíli vyskočili do výšky.... Jednak se trochu zahřejem a pak...., mohla by to být zajímavá fotka..."

"A jak se chceš trefit do toho správnýho okamžiku?" Zamyslí se Míla, ale už hledá očima, na který pařez si vyleze.

"To netuším. Prostě to vyzkoušíme a pak uvidíme."

A viděli jsme. Pokus číslo jedna dopadl dle očekávání, tedy neúspěšně. A další dva jakbysmet. Načež Míla přišel s návrhem, že až řekne "teď", tak se všichni odrazíme a musí to vyjít.

Takže zpátky na pařezy. Následuje Mílovo "teď" a poté mé zkonstatování, že to bylo moc brzo. Další pokus. Běžím zpátky k foťáku, abych zkontrolovala výsledek.

"Tak co?" Volá na mě Míla z pařezu.

"My dva dobrý, už letíme... Rohanka ještě nevyskočila..."

Tak znovu.

Míla: "Dobrý??"

Já: "My ve vzduchu, Rohanka už na zemi..."

Pokus číslo 15. Je mi horko a svlíkám si bundu.

Míla: "Tak jak?"

Já: "My ok, Rohanka pořád na pařezu."

Dáváme si kouřovku a time out. Dobu odrazu jsme vychytali, přesto je výsledek nadále neuspokojivý.

"Ty se asi málo odrážíš," říkám pak Rohance. "A pak logicky dopadneš na zem dřív než my....."

Načež Rohanka dostane mini lekci v odrážení a roztahování nohou do praku. Posilněni nikotinem poté pokračujeme v krasojízdě. Následuje klapka číslo cca 20: Spartakiádní trio opět připravené na pařezech. Výsledný záběr: Rohanka s nohama u sebe.

Míla si bere do ruky klacek. Chvíli zvažuju, jestli jen na okrasu nebo na Rohanku. Opět nastavuju samospoušť a pádím ke svému pařezu. Zakopávám o větev, a na značku dorazím jen tak tak.

"Teď!" Zařve Míla po mé pravici. Tentokrát je synchronizace téměř dokonalá. Snímek však rozmazaný.

Bolí nás kyčle.

Potřicáté jdu nastavit foťák. Míla se hrabe na pařez a bručí.

"Naposled!" Rozhodne vzápětí. Netrpělivě čekám jeho povel ke skoku. Chvilka napětí, odraz a - letíme....!

Po hodině a čtvrt je použitelný snímek konečně na světě.

Je půl jedné a my začínáme pracovat. V létě nanošený klest je suchý a rychle hoří. Pauzy si zpestřujeme dalšími disciplinami. Ve skoku přes oheň vyhrává Míla. V opalování nahoře bez bezkonkurenčně opět Míla. A titul MISS Veverka v lezení na strom získává Rohanka.

"A já žádnou medaili nemám...," tvářím se naoko ukřivděně.

"Ty dostaneš rovnou metál...," odtuší Míla odevzdaně. "Za nejlepší scénář."

 

Smolíček

"Četla jsi maila, Hani?" Ozve se ze sluchátka snad ještě dřív než přijmu hovor. Mílův hlas je euforií přímo nabitý.

"Neee," protáhnu mírně a zároveň s výzvou, aby pokračoval. Dozvídám se, že psala paní Bechynská, a že Lesy ČR oficiálně podpořily žádost o spolupráci.

"Paráda..., teď ještě, aby klapnul ten projekt, co?" Zareaguju stejně nadšeně.

"Jo a taky se nám prý ozve nějaký novinář kvůli článku do rakovnického regionu...," pokračuje Míla a už přemýšlí, kam ho vezmem, když bude chtít vidět terén.

"Každopádně doděláme Nebe," zarazím jeho hypotézy. "Za dva víkendy bysme ho měli zmáknout..."

Zbytek února jsme tedy strávili v Nebi. S výjimkou jedné neděle, kterou jsme věnovali procházce s novinářem a pak schůzce v Konětopech s manželi Jakovcovými. A tady se na chvilku zastavím...Vnímavý čtenář možná zaznamenal, že prosincového setkání s panem Cílkem se zúčastnilo poněkud více osob, mezi nimiž figuroval i fotograf. Tento pan František nám pak své snímky ochotně přeposlal a následně nás čas od času obdarovával svými vtipnými maily. Mailovou konverzaci jsem s ním udržovala, a protože byl tento človíček stejně "postižený" jako my, netrvalo dlouho a setkali jsme se na Špičáku osobně. Já už mu díky komunikačnímu stylu neřekla jinak než "Ftipálek".  Všichni jsme si u kávy nakonec potykali a esoterikou nasátá konětopská hospoda nás hostila víc jak hodinu.

Ale zpátky do Nebe... Kvapem jsme se blížili do finále, zbývalo vyčistit už jen pár desítek metrů čtverečních.

Nahřívala jsem si zrovna zkřehlé dlaně a přitom mi zrak spočinul na kraji paseky, na nedalekém malém kamínku pod kořenem pokáceného smrku. Věděli jsme o něm už z dřívějška, ale pro jeho téměř mrňavý rozměr jsme si ho nevšímali. Vykukující zvětralá část totiž nebyla větší jak 30cm. Teď jsem však pohled od něj nějak nemohla odtrhnout. Namířila jsem si to tedy ke kamínku a podrážkou zkusila odkrýt aspoň kousek mokré hrabanky na jeho okrajích. Po pár minutách se rozměr zvětšil na půl metru, takže jsem si zpátky navlíkla mokré rukavice, poklekla na kus odříznutého pařezu a dala se do hrabání. Bohužel pod hrabankou jsem narazila na deseticentimetrovou vrstvu zmrzlé půdy. A protože jsme tentokrát neměli s sebou žádné nářadí, musela jsem své činnosti zanechat. Už teď mi ale bylo jasné, že kamínek žádný mrňous nebude. A najednou mi ho přišlo líto.... Je součástí Nebe a od července se tu dusil nepovšimnut. Pro svou smůlu, že přišel na řadu jako poslední, mu adekvátně dávám jméno Smolíček.

 

 

Tajemný soused 

Ten večer poté, co jsem Smolíčka začala odkrývat, jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se asi do půl třetí ráno. Ať jsem zkoušela myslet na cokoli, nebo naopak nemyslet vůbec, pořád mi před očima vyvstával jediný obraz: spodek Nebe se Smolíčkem a Dírákem. Nechápala jsem to, ale nadcházející události vše vysvětlily.
V sobotu Míla zabíjel prase u jeho ségry, v lese jsme tedy byly jen s Rohankou. A uklízely jsme jako divé. Nakonec jsme vidlema porost pěkně shrabaly. V noci mě překvapila teplota a škrábání v krku. Ráno jsem si tedy naordinovala zbytek nějakých prášků na chřipku, a hurá za dalšími zážitky. A ty tentokrát stály za to. Dodělávaly jsme s Rohankou Smolíčka, a protože by se nám tam Míla pletl, tak mu povídám: "Nebudeš mě mít rád, ale chtělo by to vyvrátit ten pařez u Díráku..."
"Proč? Vždyť tam nevadí...." Ohradil se.
"Teď ještě nevadí, ale bude." Já na to. "Abys nám tady nepřekážel, tak bys totiž mohl dělat právě na Díráku. Stejně jsme ho chtěli časem doodkrýt....."
Načež Míla odevzdaněl kývne a jde si pro sekeru. Když se pak vrátí ke zmiňovanému pařezu, chvíli nad ním stojí a bručí. Nakonec přece jen vezme sekeru a začne odsekávat kořeny. Ale hned po prvním seknutí zaburácí: "Ty vole, střep!!!"
Po zběžném ohledání zkonstatujeme, že nález vypadá na středověk. "Strejda má svou hračku," říkám Rohance, když se vrátíme do své díry u Smolíčka. Nechápu to, ale Mílu to přebírání hlíny po centimetrech baví... Rozdělení úloh je v tomto směru jasné.
Odpoledne se za námi přijíždí nečekaně podívat čarodka Dáša s Johnem i kamarádem Petrem. A do toho ještě Jitka, moje sestřenka se svými dvojčaty. Opět s Dášou probíráme kyvadlo i prosincovou asociaci u ní doma. Najednou mi některé věci do sebe začínají zapadat... Třeba jak mě viděla jít lesem s batůžkem na zádech. "Ani se neptám, co v něm máš..," usmívala se tehdy. Neptala jsem se. A teď už to vím.
Jitka pak večer píše, že to bylo fajn, a že zase přijedou, jestli můžou. Nádhera. Tedy až na tu teplotu.

Úterý. Máme všichni volno, takže razíme do lesa. S Rohankou ještě smolíčkujem, Míla se pouští konečně do pařezu. Nedělních střepů našel deset, asi už se nabažil. S pařezem zápasí už hodinu, a zatím bezvýsledně. Hlásí však, že je pod ním nějaký kámen. Asi doprovodný od Díráku. Když však s pařezem konečně pohne a vyvrátí ho, šokovaně volá, že se máme jít podívat. Kámen pod pařezem totiž pokračuje do strany a už teď má půl metru. Výsledek kolem páté večer je obrovským překvapením. Tenhle objev nám zamotá pěkně hlavy. Proč je vedle Díráku našikmo povalený jiný kámen, nepobíráme.
I my s Rohankou konečně dodělaly Smolíčka, takže jsme se pustily do závěrečných estetických úprav. Jak si tak na tom šutříku však sedím a ometám z něho písek a hlínu, najednou mě něco napadne.
"Nepřipomíná ti tvarem... TO?" Zašklebím se na Mílu.
"Myslíš jako... pinďoura?" Odpoví rozpačitě. "A víš, že jo..?" Dodá po chvíli. A vzápětí se rozesměje: "Tak ho radši tím košťátkem moc nešimrej..., nebo se ti ještě sám postaví...."
"Aspoň by nám ušetřil práci," směju se taky.

Sedíme pak v pasece na pařezech a zamyšleně hledíme k Díráku s jeho novým sousedem.
"Možná by to chtělo znovu propíchat prostor mezi prohlubní a N5...," ozvu se po chvíli. "Jakoby tam nějaký kámen ještě chyběl..."
"Mám zkusit píchák?" Zeptá se vzápětí Rohanka. Kývnu na souhlas a dál si přemýšlím o Juniorovi. Tak jsme zatím ten nový kámen překřtili.
A když se pak Rohanka vrátí, že zem je ještě dost zmrzlá a moc hluboko se nedostala, ale že u N5 možná i nějaký kámen bude...., už s Mílou jen nechápavě kroutíme hlavama. Já ale asi konečně rozumím těm neodbytným obrazům, když jsem onehdy nemohla spát....

 

 

 

Céčko 

Zažili jsme na Špičáku už léto, podzim i zimu, jen jaro ještě ne. A i to se pomaloučku a nenásilně začínalo do těch našich hvozdů vkrádat. Těšila jsem se na jeho vůni jak malá holka. A dočkala jsem se..... Pozvolna se na loukách začaly objevovat kvítky podbělu a já je spolu s nalezenými větvičkami jmelí nosila Princezně jako dary. Bylo mi totiž kýmsi řečeno, že bytost v Plaváčkovi je vlastně ženská. Proto tedy Princezna. Zatím.

Byl 17. březen a teplota vzduchu dosahovala až ke dvaceti stupňům. Už několikátý víkend jsme se motali pořád v Nebi a ještě zdaleka nebyli hotovi. A protože na dnešek se ohlásil Ftipálek, připravili jsme pro něj menší ergoterapii. Když tedy dorazil, vyfasoval potřebné nářadí a jeden kámen v nedodělané Prohlubni. Sice trochu zápasil s kořínky, ale nakonec technikou ala "řepa" kýženého výsledku dosáhl.
Den sv. Patrika jsme tedy oslavili prací a společnými zážitky.

Druhý den jsme však vyrazili do Céčka. Protože plánovaná turistická stezka by měla vést i tudy. A my tu byli naposledy vloni a ještě jen na skok. Nehrabali jsme tehdy, jen se kochali.
Projekt zmiňované trasy přes území těch našich kamenných bytostí měl nemalá úskalí, ale všichni, včetně starostky Bechynké, jsme byli odhodláni nepolevit. Žádost o spolupráci s Lesy ČR byla podána, zbývalo požehnání  od archeologů, památkářů a ochranářů. Céčko bylo zkrátka nutné odkrýt také.
Toho rána jsme tedy dorazili k  Belgičanem postavenému "menhiru" očistit pár kamenů. Mimochodem,  mělo jich na tom plácku být asi dvacet a my jich ve finále očištili 14, což je bezpochyby náš denní rekord.
Někdy kolem poledne jsme zaslechly hlasy a během chvíle už nás po silnici míjelo asi 15 lidí. No, vlastně nemíjelo, všichni si to zamířili k nám.
"Pomáhej pánbůh," řekl starý pár, který družinu vedl. Odvětili jsme, že "dejžto" a pak najednou Míla opravdu překvapeně povídá: "Vy jste pan Halaš..."
Chvíli si povídali o starých časech, načež jeho paní najednou řekla, že jim aspoň o těch kamínkách můžeme něco říct. A tak jsme jim vystřihli mini přednášku přímo v terénu. Bylo to úžasné...  Ti lidé hltali naše slova, na mnohé se vyptávali... Rozloučili se s poděkováním a s přáním toho, aby se nám dařilo. Pan Halaš přidal i kompliment, že děláme záslužnou práci. Lidé se prý do lesů a ke kamenům začínají vracet.
Asi o dvě hodiny později jsme měli další návštěvu. Kluk s holkou pozdravili a nejistě postávali u menhiru.
"Hledáte kešku?" Otočila jsem se na ně po chvíli. Holka se s úlevou usmála, že prý ano. Tak jsme je nasměrovali k jednomu z kamenů, mimochodem už taky očištěnému. A nakonec nás přišla zkontrolovat maminka paní Bechynské. Skoro osmdesátiletá paní dřímala v rukách turistické hůlky, na očích sluneční brýle. A my dnes podruhé uslyšeli: "Pomáhej pánbůh."
A on opravdu pomáhal.... A jak!

 

 

Nejen Bílá cesta

Někdy v prosinci jsme změnili jeden ze svých zvyků, popracovní dostaveníčko v měcholupské hospůdce. Míla tehdy po půl roce doma uklidil a pozval nás s Rohankou slavnostně do své komůrky. Od té doby se to stalo  pravidlem, a tak ze Špičáku vždy míříme ještě k němu domů. Povečeříme, stáhneme a popíšeme aktuální fotky, a hlavně - debatíme. O kamenech a zážitcích z lesa, o lidech, co nám vklouzávají do života, o plánech do budoucna.

Když jsme tedy i dnes společně vkročili k večeru do Komůrky, už klasicky jsem od dveří vyjadřovala svou potřebu "Kafe, kafe, kafe!" a jala se svlíkat zabahněné kalhoty. V týdnu nám volala paní Bechynská, že je do konce března nutné předložit grafický a obsahový návrh na informační tabule,  takže program na dnešní večer u Míly byl jasný. A protože každá hlava dobrá, uvítali jsme i jednu pražskou, která se na poslední chvíli s pomocí nabídla. Tu Ftipálkovu. V jeho případě tedy i nepostradatelný fotoaparát. Protože Praha opravdu není za špičáckými humny, a na tom ani láska ke kamenům a esoterice nic nezmění, Ftipálek rozšířil naše řady zhruba jen na čtvrt úvazku. 

Po běhání po lese, kdy jsme si na vlastní nohy zkoušeli zamýšlenou trasu projít, a zároveň pořizovali potřebné kvalitní (!) snímky, jsme tedy teď nad mapou všichni společně s tužkou v ruce počítali  počet směrových šipek, vybírali vhodné fotky, a vymýšleli  ten nejvhodnější text na tabule.
Po schváleném návrhu přišla na řadu grafická úprava. Představu jsem měla, zbývalo jen hodit ji do elektronické podoby. A pak už následoval předběžný nástin činnosti na příští víkend. Což nevyžadovalo žádné dlouhé přemýšlení, protože byl v podstatě jasný. Naplánovaná trasa měla vést převážně Béčkem, ale končila v Céčku, bylo tedy nutné oba sektory propojit. A jedinou možností byl lesní průsek vedoucí od Huberta pod jižní svah Špičáku. Odhadem nás tu čekalo několik víkendů práce.  Zatím jsme absolvovali dva a výsledkem bylo vyčištění asi tak jedné čtvrtiny. V praxi to znamenalo klasicky odklidit klest, a osekat spodní suché větve kvůli lepší viditelnosti. Nebylo už žádným překvapením, že úklidová akce přinesla i nové kamenné objevy.
Díky břízám rostoucím při jednom z okrajů průseku  mu dáváme název Bílá cesta.

Na 28.3. byla už delší dobu naplánovaná akce s Václavem Vokolkem v Mšeckých Žehrovicích, na kterou jsme díky Ftipálkovi byli pozváni i my. Pan Vokolek zde přímo v terénu u keltské svatyně pořádal přednášku o Keltech, posvátných místech a rituálech. Když se v souvislosti se švartnou zmínil o pravém významu nošení různých náramků a náhrdelníků, došlo mi, proč já se klasickým šperkům vyhýbám. Proč mi stačí obyčejné kamínkové donuty na kožené šňůrce. Nemám totiž potřebu zdobení, spíš jen jakési podvědomé ochrany.
Toho dne bylo ukázkové počasí a ten jakýsi dvojčtverec obehnaný valy zalitý jarním sluncem vyzýval k relaxaci a odevzdání. Aspoň já to tak cítila.
Po Vokolkově přednášce se jeho studenti vrhli do zadaného úkolu. Měli s účastníky natočit krátká interwieu. S mírnými rozpaky jsem jim ho poskytla a po mně i Míla.

Nakonec jsme s Ftipálkem a panem Vokolkem zamířili všichni na Špičák. Krom toho, že se mi tam od něho dostalo zvláštního ohodnocení, že totiž prý nevypadám zrovna moc pracovně schopná, jsme si poslechli i několik bonusových informací a příběhů. A ačkoli v Nebi byl už VV evidentně vyčerpán celodenním mluvením, a tudíž se právě k této lokalitce příliš nevyjadřoval, bylo to kouzelné odpoledne.

Někdo však přece jen byl spící Princeznou ohromen. Někdo, s kým jsem si vyměnila očarovaný úsměv a slůvko "děkuji". Vokolkova fotografka Markéta....

 

 

 

Hlavu vzhůru

Po euforickém závěru března přišel poněkud demotivující duben. Projekt zamýšlené turistické trasy se ukázal jako nevyhovující a jeho realizace byla ohrožena již v samém začátku ještě před schválením. Ne všechny naše kamínky totiž jaksi měly trvalý pobyt v kounovském katastru. Dovolily si zkrátka drze bydlet i kousek dál, tedy v tom domoušickém. Dotace by tedy neměla nejmenší šanci projít, takže jsme byli nuceni celou trasu překopat. Tím pádem z ní samozřejmě valnou většinu kamenů vynechat.

„….. to je jako dovolit rybářům chytat jen v půlce rybníka…,“ čertila jsem se celou cestu z Podbořan. Vzápětí jsem se však opravila: „No bohužel je to ještě horší. Ty ryby můžou na rozdíl od kamenů na druhou stranu přeplavat….“

„Hlavu vzhůru, teta…,“ otočil se na mě Míla od volantu, když jsem konečně po pětiminutovém monologu zmlkla. „Lidi si cestu najdou i bez cedulí, když budou chtít…“

"Máš asi pravdu," odvětila jsem vzápětí  o poznání mírněji. Co má být, se stane..., a třeba je tohle všechno jen jakási zkouška, jestli nepolevíme. Což samozřejmě nepřipadalo v úvahu. Nikdo z nás nebyl zvyklý odcházet od rozdělané práce a vzdávat se už teprve ne.

S novým elánem v žilách jsme se pustili do dokončení Bílé cesty a přesunuli se opět na chvíli do Nebe. Termín vztyčení Princezny se blížil a my nechtěli nic ponechat náhodě. A proto jsme se rozhodli terén kolem ní o půl metru snížit, aby manipulace při stavění byla co možná nejsnadnější. Zároveň jsme i prohloubili odtokovou strouhu, protože voda a bláto také nebyly zrovna z nejžádanějších podmínek a faktorů.

Práci nám však ztěžovala jednak spousta prorostlých kořenů, ale i ztvrdlá vrstva čehosi seškvařeného asi tak 30cm pod povrchem. Narazili jsme na ní už vloni v létě při odkrývání a už tehdy nám pěkně zamotala hlavy. Protože ale na určitých místech byla Princezna také podobně spečená, napadlo nás jediné - oheň. V  již zdomácnělém ohništi na rozhraní paseky a Nebe jsme tedy  provedli malý pokus. Vložili jsme několik menších kamenů přímo do plamenů a čekali. O týden později jsme výsledky experimentu mohli konečně vyhodnotit. Jeden z pískovcových kamenů měl na své spodní straně ty samé puchýře jako Princezna! Proč se ale ostatní kameny taky "neosypaly"? Svým laickým přístupem jsme došli k závěru, že důvodem může být rozdílné složení kamene.

„A co když ten jeden byl třeba mokrý?“ Zeptám se po chvíli uvažování.

„Dobrá no, zkusíme to ještě jednou,“ rozhodne Míla nakonec. „Ale až v sobotu. Teď musíme makat, děvčata.“

A tak se poslušně zvednem ze svých pařezů a zamíříme zpátky k díře s Princeznou. Dívám se na ní a zkouším si jí představit v té posvátné vztyčené poloze. Je krásná už teď, pomyslím si. A cítím teplo a obdiv a úctu a lásku. A prazvláštní spojení s bytostí v ní uvězněnou……

 

Ženich

Víkend v polovině května měl být nabitý událostmi. V sobotu ohlásila svou návštěvu žatecká Dáša spolu se svými přáteli, a dokonce měl po pár měsících dorazit i Čestmír. Na neděli pak byla naplánovaná další exkurze s panem Vokolkem. Věděli jsme, že pracovně toho opět moc neuděláme, ale obě akce byly pro nás důležité, takže jsme to až tak neřešili.
Jenže v sobotu nakonec nedoraila ani Dáša, ani Čestmír. A protože jsme se nacházeli v Nebi, dali jsme se do dokončení svahování terénu u Princezny. Rohanku si sice na několik týdnů přivlastnili brigádníci na chmelnici, ale jelikož mezi nás opět (a už natrvalo) zavítal Ftipálek, rozvržení pracovních sil narušené nebylo. Já s Mílou kopala a vyhrabávala hlínu, a Ftipálek nám ji v kýblech odnášel do paseky.
Asi po hodince se Míla vysoukal z díry a spíš informativně než tázavě mi oznámil: "Měla bys vzít Františka ke Koni..."
A tak jsme vyrazili asi půl kilometru severně od Nebe, abych Ftipálkovi ukázala další, bohužel dosud neprobádanou, lokalitku. U skaliska v těsném sousedství tzv. Koně jsem zůstala překvapeně stát. Kámen obřích rozměrů byl evidentně nahrubo očištěn. A na jeho plochém povrchu odevzdaně spočívaly pozůstatky ohně. Kult kamenů si pomalu, ale jistě klestil cestu, nezbývalo než doufat, že pouze v dobrém a s dobrými úmysly.
Po návratu do Nebe jsme ještě chvíli pokračovali v hloubení, načež Míla nadhodil, že by dnes odjezd viděl o něco dříve, protože chce jet ještě za Rohankou. Jenže. Jak jsem si tak pokuřovala na pařezu, spočinula jsem pohledem na sotva metr vzdálené hromádce kamenů. Tohle nám známé seskupení nebylo ničím nijak zvlášť zajímavé, zkrátka rozházené, zčásti v zemi skryté, kameny menších rozměrů, kterým vévodil jeden cirka metrový. Šlo o kámen na hranici Nebe a paseky, který pan Dudek ve svých nákresech označil č. 48. A kterého jsme si od jeho nalezení začátkem července loňského roku, příliš nevšímali. Až do dneška. Z nějakého neznámého popudu jsem si totiž beze slova k jeho vyčnívající části sedla a bezmyšlenkovitě z něj začala rukama odhrabávat hlínu a hrabanku.
"A je to tady," zaslechla jsem po chvíli Mílu. "No jasně, jak jinak..... Blíží se doba odjezdu." Ušklíbl se odevzdaně a téměř okamžitě už seděl vedle mě. Ftipálek nás chvíli pozoroval, načež rezignovaně následoval našeho konání. Poté, co byly zřetelně rozeznatelné obrysy kamene a zjištěna nepříliš velká mocnost, napadlo Mílu, že ho zkusí nadzvednout. A tak se s Ftipálkem pustili do práce. Míla osekaným dlouhým polenem kámen zvedal a  Fanda mu pod něj vkládal menší kameny na zaklínění. Po hodince usilovného ztopořování byl kámen postavený asi tak v úhlu 45°. Museli jsme ale už opravdu jet, takže zbytek jsme nechali na druhý den.
Finální vyerektování, což je výraz našeho známého Belgičana Jana, se v neděli skutečně zadařilo. Čekalo nás však ještě očištění zbývajících kamenů v rozházené hromadě. Výsledek však stál za to. Všichni jsme si pak dílo náležitě prohlíželi a kochali se. Bylo to zvláštní. Když jsme tehdy s Čestmírem stavěli Madonu, neměla jsem z toho zrovna nejlepší pocit. Tohle postavení mě nechalo naprosto v klidu, ba co víc - přinášelo mi uspokojení. Zkoušeli jsme pak různě kámen obcházet a naciťovat a následně zjistili, že největší sílu má v místě směrem k Princezně. Když jsme si s Fandou stoupli za sebe, rozlilo se mi na prsou úžasné teplo. Měla jsem pocit štěstí a radosti a zároveň jsem cítila cosi divného. Jakoby ten kámen vztahoval ruce po Princezně....
"Je to její ženich," řekl do toho Fanda. A jméno pro právě vztyčený kámen bylo na světě.

 

Přípravy

Když někdy v dubnu ohlásil DL termín vztyčování Princezny na 26.-27.5. 2012, vyvstal nám problém. Nebyly bychom totiž toho víkendu kompletní. V souladu s dumasovským heslem "Jeden za všechny, všichni za jednoho" jsem tedy byla nucena tuto skutečnost  oznámit jak mluvčí pana DL, tak i panu Cílkovi. Jak se nakonec v květnu ukázalo, zvolený termín nebyl nejspíš ten pravý ořechový, neboť ani sám DL by býval nebyl schopný se kvůli nemoci v tyto dny zúčastnit. Snad bylo samotnou vůlí boží, že jsme ho museli posunout na léto. Zvažovali jsme případné vhodné dny a datumy a nakonec nám vyšel ten jediný jasný a symbolický. Svátek Nenebevzetí Panny Marie. Symbolika nebe byla jasná a Panna Marie coby převzatý symbol Bohyně Matky, a tudíž samotné Princezny, také.
Nadále platil příslib pomoci a záštity akce panem Cílkem, avšak ze strany DL vzhledem k nemoci ne tak zcela stoprocentně. Proto jsme se do plánování a příprav pustili sami. Bylo potřeba vymyslet způsob zvedání, zajistit potřebný pomocný materiál a nářadí a v neposlední řadě připravit kamenné lůžko. Jelikož se cca 5m nad Princeznou, téměř u samotného vchodu do Nebe, rozkládala menší skupinka kamenů (N3 v B2), napadlo nás využít existujících kamenů jako kotvící podpory. Znamenalo to však celé seskupení odhrabat a vzniklou jámu kameny vystlat tak, aby se do nich Princezna mohla usadit.
Odhrabávací a potažmo i přesouvací akce trvala necelé dva víkendy. Pod kameny se totiž objevily další kameny a bylo nutné je pomocí kůlů nadzvednout a vytáhnout z jámy. Zpestřením byl nález čehosi, co vypadalo jako železná tyčka s pantem. Předmět se nacházel v hloubce cca 25cm a velice pravděpodobně se jednalo o limonitovou bahenní rudu. Samozřejmě putoval do batohu a doma pod sprchu.
Třeba doktor Cílek poradí..... Protože se k nám na Špičák s pravidelnou nepravidelností vracel, jeho návštěva se dala očekávat kdykoli.

Tentokrát nás překvapil i s televizním štábem a režisérkou Ljubou Václavovou, se kterou poblíž natáčel pořad o půdách. Asi dvouminutový záznam byl pořízený i na samotné Princezně a paní režisérka posléze přišla s nápadem natočit v budoucnosti i pořad o Špičáku a našich kamíncích. V Nebi se jí líbilo a domů si jako vzpomínku na něj odnášela malý vínový křemínek.

Závěr měsíce května přinesl i jeden nešpičácký zážitek. Skupinka nadšenců v čele s Belgičanem Janem se rozhodla vztyčit povalený menhir na Klůčku. Na kukandu jsme vyrazili jen s Fandou, protože Míla byl až do večera uvězněn v práci. A Rohanka na chmelnici. Vztyčování jsme přihlíželi asi jen hodinku a na výsledek jsme se jeli podívat až v neděli navečer. Bylo zvláštní vědět, že po aktérech akce jsme těmi prvními návštěvníky.
S posvátnou úctou jsme na místě pobyli několik minut a k větvičce jmelí, která nenuceně přepadala přes horní hranu kamene, jsme přidali ještě jednu dubovou. A křemencový kamínek ve tvaru srdce.

 

Nicnedělání

Začátkem června jsme byli ještě pořád bez Rohanky, a tak jsme se s Mílou rozhodli ukázat Fandovi tzv. Helšusovku. Tedy řadu kamenů, jejímž objevitelem byl už v 80. letech náš pan T. Postupovali jsme odshora od silnice a u každého z kamenů se na chvíli zastavili. Na seskupení už jen kousek od konce nás však cosi zarazilo. Dva z kamenů byly totiž částečně odkryté. Kluci na nich počali zkoušet své energetické vnímání a já se vydala hledat potřebné soukromí, jelikož se nepříjemně začal ozývat můj močový měchýř.  Když jsem konečně zahlédla vhodnou hromadu klestí a jala se podřepnout, celkem rychle jsem si své počínání rozmyslela. Pod uschlými větvemi se schovával šutřík, který už teď dával tušit více jak metrovou délku. Připíchla jsem tedy na sousední smrk papírový kapesník a putovala o dům dál. Opět jsem zamířila na místo, které se jevilo jako vhodné a opět narazila na kámen. To samé se opakovalo ještě dvakrát, takže výsledkem mé pouti za odlehčením byly čtyři nové kameny a zaražené čůrání.
Ze západní části Špičáku jsme se nakonec vydali ke Strážci. Už týden jsme totiž plánovali jeho postavení. Jenže - sluníčko krásně hřálo, vzduch voněl lesem a ptactvo si spokojeně pohvizdovalo - zkrátka den jako malovaný. Rozložili jsme tedy svá doposud neunavená těla do trávy a popíjeli kafe ze zavařovaček. Asi o hodinu později (ještě pořád jsme tlachali pod stromy) jsem vytáhla z batohu povidla, šlehačku, tvaroh a misku s vdolečkama a tím jsme ten nedělní piknik završili.
A Strážce, dosud povalen a nepostaven, mohl z povzdálí jen tiše přihlížet a závidět....

O Golemovi a vodních rituálech

"Asi bychom měli říct Mílovi, aby ti zkusil sehnat povolení k vjezdu do lesa," říkám v autě Fandovi cestou na Špičák. "Takhle na nás s Rohankou musí čekat na parkovišti a při naší dochvilnosti....."
"To jo," zasměje se. A dodá, že 15 i 20 minut v našem případě nejsou zdržení. Zvládneme klidně i hodinu.
I tentokrát dorazíme s mírným zpožděním. Po společném pozdravení nasednu už tak nějak klasicky do auta k Mílovi a Fanda k Rohance a jedeme k béčkové křižovatce. Odtud směřujeme konečně ke Strážci. Když je vítězně vztyčen, vydáme se prozkoumat přilehlé porosty. A Fanda objeví svůj první kámen. Jelikož já se s Mílou právě pohybovala na opačném konci, s odkrýváním N40 začne Fandovi pomáhat Rohanka. My s Mílou se tedy vydáme do míst, kde jsme vloni narazili na Chataře. I nám se zadaří, a tak si téměř po roce zopakujeme hrabání v původní sestavě.
Jak se ukáže hned druhý den, v okolí Fandovy N40 se skrývá ještě několik dalších kamenů. Sektor B2 se nám tedy začíná pěkně rozrůstat. Pracujeme neúnavně celý víkend  a v neděli večer můžeme konečně pořídit finální fota.
"Dej pozor na šňůrku," upozorní mírně Mílu Rohanka. Na snímky zachycující šňůrku od foťáku nebo špičky bot je totiž Míla expert.
"Neboooj...," protáhne s převahou, vědom si faktu, že na visící šňůrku si musí dát majzla.
Když si však večer doma prohlížím pořízené fotografie, vyprsknu smíchy. Pravda, šňůrka i boty tentokrát chybí, zato krom kamene dominuje  snímku i Mílův obří stín. Přestože postavený šutřík měří sotva 80cm, a tudíž mezi ty největší rozhodně nepatří, díky Mílově fotografickému umění dostává okamžitě výstižný název Golem.

O týden později se po menší pauze přesouváme do Nebe. Mužská část našeho kolektivu dodělává ještě nějaké úpravy na Lůžku, my s Rohankou pořizujeme pouze potřebnou fotodokumentaci. Někdy kolem poledne nás však překvapí svou návštěvou Čestmír. Doprovázen svojí Dášou, několika mladými lidmi a esoteričkou Hankou B. Ta se beze slova vydá s kyvadlem na cestu po Nebi. Rozevlátě, v dlouhé sukni, si to proplouvá kolem kamenů. Chvíli ji mlčky a se zájmem pozoruju, načež do mě Míla šťouchne, ať jdu na výzvědy. A tak si to namířím k ní a věrna své přímosti se narovinu zeptám, cože jí kyvadlo sdělilo. Naprosto pohodově mi začne vysvětlovat, kudy vedou energetické linie, jak široké jsou a kde se kříží. Dívám se, jak jí kyvadlo v ruce kmitá, ale nejvíc mě zajímá, jak svým pohybem do hvězdice vyjadřuje harmonizační bod. V něm se prý zemská energie spojuje s kosmickou. Samozřejmě mě zajímá, jestli jsme lůžko pro Princeznu vybrali správně.....
Nakonec se dozvídám, že celé Nebe je ve znamení vody, že je spojené s vodními rituály a věštbami. Mě osobně nazve Strážkyní kamenů, což mi vžene do tváře rozpačitý úsměv. Musím ale přiznat, že má svým způsobem pravdu. Skutečně mám v sobě totiž jakousi potřebu je chránit. Jakýsi hluboký vnitřní pocit, že je musím hlídat a dávat na ně pozor. A při tom si mezi nimi svobodná a nahá tančím....

 

 

Falešný troják a skutečný Štít

Červen se přehoupl do své druhé poloviny a konečně jsme dostali povolení k vjezdu do lesa i my, takže jsme se mohli sjíždět na béčkové křižovatce s Mílou a Rohankou už nezávazně na sobě. Bohužel jsme tím přišli o krátkodobou špičáckou výměnu manželek  v autech :-).
A  protože jsem nostalgicky zatoužila vrátit se po roce do míst, kde jsme onehdy s Mílou začali své objevování, vydali jsme se pod východní svah Špičáku k prvním nalezeným kamenům. Přestože jsem tušila, kde zhruba hledat, znovunalezení nám i tak trvalo skoro půl hodiny. U placatého kamene v cestě si zavzpomínáme a udiveně okomentujeme jeho současný stav. Sice jsme ho tehdy odhrabávali a čistili jen holýma rukama, ale roční nános jehličí nás přece jen překvapil.
Vracíme se pomalu k autu, které jsme nechali v ohybu Staropnětlucké cesty, když tu pár metrů od ní narazí Fanda na vyčnívající kámen přímo v lesním průseku. Jak podle mapy zjistíme, jde o eldarův kámen č.9, o kterém jsme ale do dneška také nevěděli. Ze zvyku pak brouzdáme v jeho okolí, načež Míla hlásí, že kousek od Devítky je další kámen.
"Au," ulevím si vzápětí překvapeně. Vůbec jsem si nevšimla, že by tu byly nějaké kopřivy..... A tak se sehnu, abych se podrbala na odhalených lýtkách a užasnu podruhé. Houby kopřivy, vosám do hnízda jsem šlápla!
A tak, aniž bychom měli zdání o velikosti a tvaru Mílova nového kamene, jeho název je jasný. Vosičkový.
Po kouřovce se zvědavě pouštíme do práce. Vždycky je v tom prvotním odkrývání obrovská zvědavost. A nadšení a touha. A vzrušení. Zvlášť když kámen třeba tvarem slibně připomíná menhir. Často se však stává, že při dalším a hlubším odkrývání, se kámen kamsi rozšiřuje a dostává tak zcela nový tvar. Tentokrát bylo naše překvapení ještě větší. Když si totiž Míla v jednu chvíli chtěl odložit píchák a nazdařbůh ho zapíchl kamsi za sebe, ozval se známý zvonivý zvuk. Po hodince práce nám bylo jasné, že Vosičkový má bratříčka. A ne jednoho. Kameny tam totiž byly hned tři. Míla byl ze svého nálezu trojáku náležitě rozrušen, a tak jsme pokračovali v kutání až skoro do setmění. Finálního kopnutí jsme se však stejně nedočkali. O to větší šok nás čekal hned následujícího dne. Po zdolání jakéhosi můstku z hlíny mezi dvěma bratříčky totiž vyšlo najevo, že sousední kameny nejsou dva, ale jeden, že jsou pouze rozdělené širokou a hlubokou rýhou. A že troják tudíž není troják, ale dvoják.
Po náležitém zdokumentování jsme zavítali klasicky do Nebe, zkontrolovat stav vody v Lůžku a tradičně položit kytičku na Princeznu. Lůžko bylo skutečně zaplněné vodou, takže se Míla s Fandou pustili do odvodňování a zároveň do vyhloubení jakési kruhové jámy, aby se voda měla kam stahovat. My s Rohankou řešily dilema, zda vykopat díru u paty Smolíčka, aby byl připraven na případné pozdější postavení, a nebo se trochu porochnit v Prohlubni. Od března tam byl na jejím okraji, ne zrovna pečlivě očištěný kámen, tvarem připomínající půlměsíc. Prohlubeň zvítězila, a tak jsme si s Rohankou nasadily rukavice a pustily se do práce. Netrvalo dlouho a my byly svědky dalšího překvapivého zjištění. Kámen měl na svém horním okraji něco jako hřebínek a jeho tloušťka byla sotva 35cm.
Zavolaly jsme na kluky a všichni jsme se pak svorně shodli, že tenhle kámen se prostě postavit musí. Následovalo obcházení a přemýšlení a nakonec došlo na kulatiny. Míla páčil a zvedal a Fanda podkládal a posunoval. Na nás s Rohankou opět zbylo focení a natáčení. Asi za hodinu kámen stál a byl překrásný. Majestátně se tyčil na okraji Prohlubně jakoby nikdy nikde jinde nestál. Hrdě bránil vyhloubený prostor pod sebou jako pravý ochranný Štít.  

 

 

Prohlubeň

Po postavení Štítu nám bylo jasné, že tentokrát už Prohlubeň odkrýt a očistit musíme. Sice nás tlačil čas, protože termín stavění se blížil, ale hromady vyházených menších kamínků na okrajích Prohlubně, a neuspořádanost větších kamenů v ní, volaly po "úklidu". A tak jsem se jednou v pátek na konci července nechala odvést na Špičák. Jakožto jediná nezaměstnaná jsem si to mohla také jako jediná dovolit.
Celý den jsem nosila kýblíky s malými kameny nahoru k Lůžku. V Prohlubni by působily chaoticky a při zpevnění a ukotvení Lůžka se naopak budou hodit. Mohylka z přemístěných kamenů nad Princeznou se tak pomalu před mýma očima měnila a rostla.
Po několika hodinách jsem si pak stoupla na okraj Prohlubně přímo naproti Štítu a nasávala do sebe ten pocit uspokojení z odvedené práce. Ale cosi mi našeptávalo, že tu něco chybí.... Ještě chvíli jsem se jen tak dívala, načež jsem bezmyšlenkovitě začala rovnat kameny na okraji. K těm, co už okraj ohraničovaly, jsem zkrátka (zatím jen dekorativně) přidávala další kameny, až se mi najednou před očima vynořil kruh. Bylo mi jasné, že pokud bychom tady opravdu chtěli kromlech vytvořit, moje ženská výbava svalstva  s tím sama nic nesvede. Bylo potřeba vznést návrh kolegům a přesvědčit je o realizaci.
Rozhlédla jsem se tedy po svém okolí, co bych tak ještě mohla udělat, a pohledem jsem zavadila o eldarův kámen č. 49 na hranici Nebe a paseky. Kámen pomalu začínal zarůstat trávou, takže volba byla jasná. Usedla jsem tedy na zem a jala se kámen od nežádoucích plevelů osvobodit. A při tom jsem dočišťovala jeho okraje, které během roku zapadaly jehličím. Což přineslo zjištění, že když jsme ho vloni s Mílou odkrývali, nedůsledně jsme jeden jeho okraj nedoodkryli. Po necelé hodince bylo nápravě učiněno zadost  a já se mohla kochat dalším nádherným kamenem. Ten tak postavit...., běželo mi hlavou. A pak ještě Smolíčka.... S tímhle by vytvořily dokonalou, byť jen tříkusou, řadu. Tušila jsem, že tenhle požadavek  mi nejspíš jen tak neprojde.  Jenže, když se pro mě navečer Fanda cestou z práce zastavil a já mu předložila svůj návrh, celkem bezbolestně mi ho schválil. Načež dodal, že by se měl postavit i Vdoleček se Sponkou. A taky by tvořily řadu. S Dírákem a Princeznou...

Když jsme pak dorazili domů, čekalo nás překvapení v podobě mailu od pana Cílka. Nejen, že s úplnou určitostí potvrdil svou účast při stavění, ale reagoval i na mou prosbu o posouzení snímku toho něčeho, co jsme před měsícem našli v Lůžku. To cosi jsem totiž po měsíční octové lázni vydrbala kartáčkem, vyfotila a zaslala s prosbou o vyjádření. To cosi byl nakonec železný předmět, nejspíš část oka z řetězu. Jelikož se však prý stejné nástroje používali jak za Keltů tak i ve středověku, nikam nás tato informace neposunula.
Ale mohli jsme alespoň fantazírovat a představovat si cokoli....
Toho večera jsme však fantazírovali ve zcela odlišné rovině. Vymýšleli jsme dárek pro Cílka.
"Co kdybychom mu nechali udělat tričko?" Napadne Fandu. "A nám taky. Logo by bylo stejné, jen obrázky by se trochu lišily...."
"Máš nějakou určitou představu?" Zeptala jsem se.
"No,  přece o vás už několikrát mluvil jako o lovcích menhirů, tak mě napadlo, že by tam mohl být nějaký ten neandrtálec, jak honí kámen... Ten by měl namalovaný nožičky a prchal by před ním...."
A pak už jsme se zabývali vymýšlením nejvhodnějších atributů pro každého jednoho z nás. Rozdělení našich úloh bylo už delší dobu dané. Míla zastupoval v naší skupince fyzickou sílu, Rohanka zajištění téměř čehokoli, já měla své vize a Fanda foťák. Atributy byly tedy celkem jasné. Míla coby ochlupený neandrtálec dostane do ruky sekeru, Fanda foťák, já věšteckou kouli a Rohanka svou nepostradatelnou ledvinku. V té se totiž najde naprosto cokoli. Od párátek, přes nůžky na nehty a veškerý lékárnický sortiment až k jízdnímu řádu vlaků.
"A co Cílkovi?" Zeptám se se zájmem.
"Myslel jsem knížku....," odvětí Fanda. "A nebo píchák, když je jím tak očarovanej..." Vzpomene vzápětí Cílkovo uchvácení naším detektorem.
"A nebo oboje. A tou knížkou by mohl být návod k jeho obsluze...," zasměju se.
"A ten návod by jsme mu mohli i reálně napsat..," přidá Fanda a pak už se zbytek noci bavíme vymýšlením konkrétních bodů v rádoby vtipné formě.
"Asi by jsme si to měli zapisovat," napadne nás po několika hodinách zábavy. A tak v půl páté ráno vyskakujeme z postelí a další půl hodiny vzpomínáme, co jsme to vlastně předtím vymysleli.
Když se dohrabeme zpátky do postele, je pět. A v osm vstáváme a vyrážíme na Špičák.

Tentokrát opět chybí Míla. V zemědělské firmě se ukázal být nepostradatelný, takže naše sestava byla už druhý víkend pouze trojčlenná. Pracovní plán byl jasný. Dodělat Prohlubeň. A tak postupně zvedáme jeden kámen za druhým, až je jich po okraji Prohlubně včetně Štítu jedenáct. A pak už jen chodíme s kýblema do paseky pro hlínu. Pro tu samou hlínu, kterou jsme tam pracně vynášeli vloni v létě a pak ještě i několikrát později. Tou samou hlínou pak zasypáváme vytvořená kamenná lůžka u postavených kamenů a zarovnáváme dno Prohlubně. Abychom vše dovedli k dokonalosti, tedy aby estetický dojem nekazila narůžovělá barva hlíny, běháme pak po lese a hrabeme jehličí, kterým celé dílo posypeme.

Vzpomínám na loňský červenec, kdy jsme před neodkrytou Prohlubní tenkrát s Mílou stáli a marně si lámali hlavy, co to tu asi tak mohlo být..... Tehdy se před námi rozkládal nepříliš hluboký kruhový prostor, zarostlý mechem a trávou. A z něj vykukovalo sotva pár kamínků. Dnes stejný prostor lemovaly postavené kameny v čele se Štítem. Překvapeně jsem si najednou uvědomila, že díky svému umístění teď spíš působil  jako přírodní oltář a  celá kompozice pak komplexně budila dojem svatyně.....
Ale čemu se vlastně divím...?! Usmála jsem se. Vždyť jsme v Nebi...... 

 

 

 

Finišování

Bylo úterý 6.8. 2012 a my vyrazili do lesa. Až do čtrnáctého jsme tu plánovali trávit veškerou volnou chvíli, protože Princeznu bylo nutné nejen vyzvednout z jejího původního lože, ale také přemístit o tři metry výše k nově vytvořenému Lůžku. Plány byly. Jenže....! S komplikacemi se zkrátka roztrhl pytel. Nejen, že nám chyběly silné paže, takže jsme hlínu zpod Princezny vydlabávali dva dny, ale i výtvarník, co měl udělat všech pět motivů na trička, právě předělával byt, takže nám v rychlosti nakreslil pouze jeden univerzální obrázek. Navíc chlápek, který měl zajistit tisk, odcestoval na dovolenou. Fanda tedy do noci upravoval obrázek tak, aby alespoň extra na každém kusu bylo naše jméno a obvolával další známé, kteří s pomocí ohledně potisku připadali v úvahu. Na poslední chvíli, kdy jsme již propadali beznaději, se přece jen zadařilo.
"Trika budou," volám v pátek ráno s úlevou Mílovi.
"Jenže my dneska nebudem," vyšle ke mně zpět po drátě nepříjemnou informaci. "V noci se Rohance ucpal odpad, takže se tu už pár hodin hrabu v ho....."
Vyrážíme tedy do lesa s Fandou sami. Po proběhlém včerejším dešti však nacházíme Lůžko i Princeznu z části pod vodou. Podřepnem tedy každý do jedné jámy a vesele odvodňujeme. Naštěstí se nám ji včera podařilo pomocí chmelových sloupů, lan a různých podvalů vyzvednout asi o půl metru, což byla opravdu klika, protože na podmáčeném podloží by se operovalo mnohem hůře.

Na sobotu přislíbil pomoc můj syn Pavel i brácha. Jenže vyjížděli o hodinu později než my a v Nebi navíc nikdy nebyli, museli jsme je přes telefon navigovat. Měli prozvonit, až budou v Nečemicích, že v tu chvíli Fanda vyrazí k autu a zajede pro ně k Hubertovi na parkoviště. Jenže čas plynul a telefon mlčel...
"To je divný," vyslovím nahlas své pochybnosti. "Brácha jezdí jak dobytek, už by dávno v Nečemicích měl být."
Fanda se tedy i bez domluveného signálu vydává na parkoviště. My s Rohankou vyrážíme směrem k béčkové křižovatce, kde máme už pár měsíců malý restík v podobě neuklizeného porostu u přístupové cesty k Nebi. Běháme po tom smrkovém plácku s náručí větví a klacků dobrých dvacet minut a Fanda s klukama pořád nikde. Objeví se ve chvíli, kdy i my odnášíme poslední várku. V tom mi pípne od bráchy textovka: "Jsme tady už půl hodiny a nemůžu se vám dovolat."
No jasně, dojde mi, signál O2 si zase chvilku někde lítal....
Následujících pár hodin probíhá podobně jako ve čtvrtek. Podkládání sloupů střídá pákové zvedání. Za všudypřítomné asistence Sama, bráchova Jack Russell teriera.

Po pěti dnech nonstop strávených v lese už všichni takříkajíc padáme na ústa, a i vstávání je tudíž čím dál náročnější. My s Fandou zaspáváme takřka pravidelně i normálně, v těchto dnech bylo proto nutné nařizovat si nejen dva budíky, ale zaúkolovat i Mílu, aby nás ještě pro sichr budil telefonem. Jenže i když se nám nakrásno podařilo někdy vstát včas, střevní potíže nás obou, nebo zapomenutá lana, nakonec stejně způsobily další již tradičně pozdní příjezdy...
V neděli pak Fanda pro změnu musel odjet beze mě, protože jsem nestihla popsat fotky a ani napsat tuto poslední kapitolu. Zůstala jsem tedy doma a bušila do klávesnice jak divá. Už někdy před 14ti dny jsme se totiž rozhodli, že k postavené Princezně zakopeme do země časovou schránku, do které krom mince z roku 2012 a denního tisku přiložíme také náš špičácký deník. V elektronické i tištěné podobě. Míla pak ještě minidvd s mapkami, nákresy a fotkami.Obsah schránky byl tedy jasný. Bylo však nutné nějakou sehnat. Vše zařídila pochopitelně Rohanka, která zalarmovala známého hasiče, a pověřila ho pořízením adekvátně dlouhé plastové trubky, do které se poté všechno uloží. Hasič pak přímo na místě oba konce trubky uzavře speciálními špunty a zataví.

Jsem na konci. Dopisuji poslední řádky a čekám už jen na Fandu, až pro mě přijede a odveze i s deníkem a dévédéčkem zpátky na Špičák.
Když mě asi po hodině konečně vyzvedne doma, ukáže mi poslední aktuální foto. A já vidím Princeznu vyzvednutou o další centimetry a skoro celou už vyčnívající nad terén..
Zavěšená na lanech vypadá, jakoby opravdu letěla.....

Nezbývá než si přát, aby se nám ji do středy podařilo přemístit a třeba do ní i následným postavením vložit život.....

 

Nanebevzetí

To významné ráno se náš dumasovský kvartet na béčkové křižovatce sešel už ve čtvrt na devět. Míla krátce nato odjel do Kounova na nádraží, kde měl vyzvednout pana Dudka, my zbývající jsme odkráčeli do Nebe. Na stůl z pařezu jsme položili tácy s bábovkou a štrúdlem a vodu z třebocké studánky uložili do stínu pod smrky. Sebe jsme pak vyskládali na pasece a netrpělivě očekávali první příchozí. Krom pana Dudka dorazil i jeho známý z KPUFa Pavel Kroupa a postupně se scházeli i ostatní pozvaní. Tedy kamarádi a rodinní příslušníci. Protože Cílek včera Mílovi volal, věděli jsme, že dorazí i s DL, jen nikdo netušil, kdy přesně to bude. Z Prahy měli vyjíždět kolem osmé, jejich příjezd se tedy očekával někdy mezi půl desátou a desátou. Nakonec dorazili až před půl jedenáctou, zato posilněni Danovým kamarádem Petrem a zpěvačkou Olgou. Pana Cílka jsme přivítali připraveným dárkem, tedy zeleným tričkem s nápisem Lovci menhirů a pozlaceným píchákem. Bez sebemenšího zaváhání se převlékl a byl připravený k akci. Ta se také téměř okamžitě rozjela. Několik lidí se chopilo lana a poslední tóny naší špičácké opery se rozezněly.... Během chvíle se takřka beze slov rozdělily role na tahače, páčiče a podkladače. Ostatní fotili či přihlíželi. Stála jsem v místech bývalého Princeznina odpočinku a celou akci natáčela. Pomalu se mi zvedala a rostla před očima a já měla prazvláštní pocit odloučení. Lehký závan smutku však přehušoval pocit úlevy, euforie a štěstí. Už jen chvíli, lásko moje, a budeš svobodná..., šeptala jsem jí v duchu. A necítila jsem ani nervozitu, ani obavy, ani strach, protože jsem od samého začátku věděla, že stát bude. Bylo 12:49h letního času, tedy téměř pravé poledne podle Pána Boha a Princezna definitivně zakotvila v zemi. Svou osou směřovala k severu a špicí mířila přímo do nebe.... A byla překrásná. Položila jsem foťák a očima hledala Fandu. Setkali jsme se před Princeznou a s všeříkajícím úsměvem jsme si padli do náručí. Společné však nebylo jen naše objetí, ale i nepochopitelný pocit, že se na nás všichni dívají, a přitom jakoby kolem nás zároveň nikdo nebyl. Jako bychom tam byli jen my dva.... A vzpomněla jsem si na verše, které mi kdysi dávno pohladily duši... "Já nejsem já Ty nejsi ty My nejsme my My jsme Já v sobě Jedno Já v sobě na pustém ostrově Na pustém ostrově uprostřed lidí Uprostřed lidí kteří nás vidí Kteří nás vidí kteří nás milují.... oceány závidí" Po utichnutí prvotních bouřlivých emocí přišlo na řadu uložení časové schránky, ukotvení a zaklínování lůžka menšími kameny, vložení maličkých dárků a nakonec slavnostní korunovace. Rohankou ručně uvitý věnec z pšeničných klasů tak z Mílových natažených paží putoval na hlavu Princezny. Dívala jsem se na ní a cítila nadšení a radost všech přítomných. Ale i cosi navíc. Cosi, co mě následně přimělo přistoupit k ní s úctou, vděčností a pokorou. Cosi, co vyjadřovalo rozdíl mezi Tou, která zakletá spala celá století v hlíně a Tou, která teď majestátně vládla Nebi.... Byla nejen svobodná. Stala se Královnou....